Naučte se cizí jazyk z pohodlí domova

4. října 2017 v 2:30 | Bonneris
Jasně, nejlepší možnost jak se naučit cizí jazyk je prostě jet do země, kde se tím jazykem mluví a jít do toho hlavou napřed, ale ne každý má na toto čas, možnosti, nebo povahu.
A jelikož žijeme v digitální době, máme celou řadu možností, jak se cizí jazyk naučit, aniž bychom vytáhli paty z domova.

Zde je několik tipů:
  1. Duolingo,
    appka do telefonu, ve které si můžete zvolit libovolný jazyk který se chcete učit. Celou aplikací vás provádí zelená sovička, která vás pochválí za úspěch, pošle vám upomínku do emailu, když se ted den na učení zrovna vyprdnete atd. Aplikaci si můžou stáhnout jak pokročilí, kteří si chtějí svoje znalosti např. po letech nepoužívání jazyka osvěžit, nebo i úplní začátečníci (dnes jsem ji například stáhla do telefonu mamince). Tahle appka se navíc zaměřuje jak na gramatiku, tak i na stylistiku a správnou výslovnost, která je součástí většiny lekcí. S touhle aplikací vás to určitš bude bavit :)



 

Jak moc se liší naše dětství z devadesátek s dětstvím teď

3. října 2017 v 11:58 | Bonneris
Pár dost výstižných obrázků, ke kterým ani není potřeba nic dodávat, snad jen: jak sakra můžou dnešní děti vůbec žít bez telefonu z plechovek, řáděním na hřišti nebo posíláním takový tý pružiny co skákala ze schodů?





A modern dating horror story

3. října 2017 v 6:00 | Bonneris
Pokud umíte alespoň trochu anglicky a máte dvě a půl minuty času, určitě si pusťte toto video.

 


Nešvary čESKéhO jazyka

2. října 2017 v 15:44 | Bonneris
V poslední době jsem si začala všímat toho, jak někteří jedinci (povětšinou pichlaví, neurvalí jedinci, hádači, chytráci) začali používat na různých sociálních sítích (nebo přes telefon, pokud do toho mám zahrnout i pracovní hovory) výrazy s obsahem cizích slov, odborných výrazů, nebo výrazů z latiny atp. kterým vůbec, ale vůbec nerozumějí.
Přijde mi, že si jednou někde přečetli nějaký článek nebo viděli nějakou reportář v televizi, a začnou je používat, většinou špatně.


Jak jsem si pokecala o politice se zastupitelem Strany zelených a nevěděla o tom

1. října 2017 v 18:02 | Bonneris
To si takhle jdu z práce, kulhám, jím si při tom sušenku a povídám si cestou s mamkou, která mě tlačila k volebnímu stánku stojícímu na náměstí, protože tam dávali jablíčka zdarma... Na moje námitky, že si od nich nevezmu ani to jablko, když je stejně nebudu volit, horečně reagovala že nemusím, ale to jablko si vzít můžu když mám takovej hlad.
Byl to stánek strany Zelených.
Moje námitky slyšel chlápek stojící opodál a přišel za mnou s letáčkem, abych je volila. Nejdřív jsem namítala, že budu stejně volit Piráty, nechtělo se mi s ním bavit, ale nakonec jsme si o politice tak slušně pokecali, že mamka po chvíli stála stranou a jenom čekala, než se vypovídám (načež nechápavě kroutila hlavou, že se diví, že nejsem vykecaná už z práce) a nakonec jsem si ten letáček vzala a po dlouhé úvaze se rozhodla, jim svůj hlas věnuju, protože jejich volební program (pokud se ho budou držet) zní víc než rozumně.

Před chvílí mi přišel email od Trendara, kde dělám s nima různý výzkumy a tak, tenhle byl zaměřenej na blížící se volby. Najednou vidím fotku toho chlápka, se kterým jsem si na náměstí tak pokecala, s tou pusou od fidorky, a zjistím, že ten příjemnej týpek, se kterým jsem debatovala o politice, je vlastně předsedou strany Zelených a zastupitelem PH3.
Takže ano, pane Stropnický, přesvědčil jste mě. Můj hlas patří Vám :)



Matěj Stropnický (* 18. září 1983 Praha) je český politik, novinář a herec. Od roku 2006 je zvoleným zastupitelem městské části Praha 3 za Stranu zelených (v rámci koalice Žižkov nejen sobě), od června 2012 do listopadu 2014 byl místostarostou pro kulturu a bytovou politiku. Od roku 2014 působí jako zastupitel a do roku 2015 také náměstek primátorky hlavního města Prahy pro územní rozvoj a územní plán, od roku 2016 předsedá výboru dopravy zastupitelstva hl.m. Prahy. V letech 2012 až 2014 byl 3. místopředsedou Strany zelených, od ledna 2016 je jejím předsedou.

Strana zelených si dle svých stanov (schválených v roce 2003) zejména klade za cíl svou politikou prosazovat:[22]
  • vybudování ekologicky a sociálně udržitelné společnosti,
  • co nejvyšší kvalitu demokracie s co největší mírou zapojení veřejnosti do rozhodování,
  • důsledné dodržování mezinárodních smluv o lidských právech,
  • ochranu práv sociálních, etnických, kulturních i jiných menšin,
  • rovnoprávnost mužů a žen,
  • globální odpovědnost a solidaritu vůči potřebným zemím,
  • sociální spravedlnost a sociální solidaritu,
  • zvyšování vzdělanosti a kulturnosti.
zdroj: Wikipedie

Kontrast

1. října 2017 v 11:18 | Bonneris
Článek pro všechny ženy, které přestávají věřit v lásku.

Ještě před několika lety jsem nebyla ani trochu šťastná. Ať už jsem zrovna někoho měla nebo ne, dá se říct, že jsem na všechnno byla sama. Ač jsem měla dvě skvělé ségry a pár kamarádek, které při mě stály, ženská prostě potřebuje chlapskou oporu a náruč, do které se dá pohodlně schovat tak, že vás zbytek světa nenajde a když jo, on vás ochrání. Ale schovejte se takhle do náruče feťákovi, nebo pomatenýmu klučinovi z předměstí, kterej nemá vyřešený problémy se svým otcem, nebo náboženskýmu násilnickýmu a k smrti žárlivýmu a majetnickýmu Arabovi...
Moje víkendy vypadaly tak, že jsem buď brečela v koutku pokoje s písničkama od Rihany a Rednex a smrkala do voňavých kapesníčků, nebo se mi zrovna podařilo vypadnout a tak jsem pařila jak šílená na diskotéce, flirtovala a nechávala se zvát na panáky, tančila na stole tak aby mě všichni viděli a abych byla pokud možno středem pozornosti (alespoň tam, když už na mě každý můj dosavadní přítel kašlal). Postupem času jsem si na tohle všechno zvykla a vzala to tak, že chlapi jiný nebudou a že je to nejspíš normální, protože kamarádky i ségry to měly tak tak, někdy i horší. V té době mě zajímalo jenom několik věcí:

  1. Uspokojit něčím svýho současnýho kluka, aby se na mě nezlobil a aby byl klid a neseřval mě/neutekl/nezmlátil/aby se zase nezfetoval/aby mě zase nepodvedl/nevyčítal že na něj nemám čas
  2. V nestřežené chvíli se vyblbnout, vožrat a zařádit si.
  3. Posilka, běhání, dieta (a postupně anorexie spolu s bulimií)
protože nic jiného jsem vlastně ani neznala. A tak pro mě bylo normální jít rovnou po brigádě ke svýmu klukovi, nechat se tam skoro znásilnit a pak zfackovat, utéct k ségře a pak nejít do školy a místo toho jít do posilky, kde jsem motala chlapům hlavu a pak se jít zmatlat do místní diskohospody, načež se nechat zase zmlátit/obvinit z něčího narkomanství nebo nevěry. Moje máma nám po tom, co umřel táta a nastěhovala se k nám ségra s jejím přítelem /narkomem, násilníkem/ který mě obtěžoval klidně při večeři, když se nikdo nedíval, našla byt ve měste, kde jsem vždycky chtěla bydlet (teď to město mimochodem šlo pěkně do hajzlu, protože se sem stáhlo plno lidí z toho města, odkud jsme prchly). A pak si našla přítele, se kterým trávila většinu času u něj a já tak dostala úplně volnou ruku a konečně to všechno nemusila ani skrývat, protože máma to nemohla vidět. V tu chvíli už jsem se v tom začínala ztrácet a byla rozhodlá, že z brigády našetřených 20 tisíc utratím za útěk do Londýna.

A tohle všechno jsem si myslela, že je normální a nechápala mámu, jak byla zoufalá a nešťastná, když na to přišla, a snažila se mě z toho všeho vyrvat (a já jak byla zmatená, co po mě chce, protože jsem nevěřila, že to jde i jinak a myslela, že jen buzeruje).

A pak jako kdyby byl nějakej střih, jako kdyby se ze mě stal během chvíle úplně jinej člověk, kterej se postupem času vyvíjel a vyvíjel až do následující formy.
To byl ten okamžik, když jsem potkala svého současného chlapa.

Chlapa, kterej:

  1. mi nelže
  2. mi přinese kytku do práce, když jsem smutná
  3. mi uvaří
  4. když jsem nemocná, stará se o mě
  5. mi pomáhá plnit si svoje sny
  6. mi řekne abych si zařídila volno v práci, že nám koupí dovolenou, ať si vyberu kam chci jet
  7. mi řekne že jsem úžasná, kdykoliv na něj vyskočím s nápadem jako sjet na kajaku vodopád nebo si dát vodnici na střeše paneláku a koukat na hvězdy, nebo se jen tak válet v posteli se zmrzlinou a koukat na telku.
  8. mi nejen říká, že mě miluje, ale každý den mi to dokazuje.
  9. je ochotnej vyskočit ze svojí komfortní zóny a zapomene na svoji flegmoušskou povahu, a řekne: Ano lásko, jestli chceš cestovat, budeme cestovat.
  10. mi důvěřuje a věří vždycky, za všech okolností, i když všechno mluví proti mě.
Zkrátka a jednoduše, ve chvíli, kdy jsem ho poznala, jsem začínala pociťovat jisté změny ve svém chování. Nějaká diskotéka nebo bar už pro mě přestala mít význam, natož aby byla prioritou. Postupem času mi taky došlo, že když chlap udělá rychlejší pohyb rukou směrem k vašemu obličeji, nemusí to hned znamenat že vám chce vlepit facku, ale třeba vám jen chce odhrnout vlasy z tváře, nebo se dotknout vašich rtů.
Rozhodně nemůžu říct, že bych se z aktivní choleričky proměnila v zapřísahlou flegmatičku, kterou nic nerozhází a že bych najednou přestala mít chuť courat po venku a poznávat nové lidi, ba naopak. Chuť k tomu mám možná ještě větší, ale skvělý je, že teď na to už nejsem sama a můžu se o podobné radosti s někým podělit, zažívat to s někým, bez koho si život už neumím, a ani nemůžu představit.
Je vším, co jsem u svého vysněného chlapa hledala. Mojí oázou klidu, mojí skálou, oporou, mým domovem.

Šťastný měsíc

1. října 2017 v 3:06 | Bonneris
Právě si tu už tři hodiny sedím u počítače, a z původního plánu koukat se na film /Než jsem tě poznala/ se stalo psaní mojí knížky. Nějak jsem si sedla že jenom uložím pár řádků z předešlého dne a budu se válet v posteli, ale ejhle - nějak mě to chytilo a znáte to, když vás praští můza, nejde jenom tak odejít.
A jak tak píšu a klíží se mi oči, padne mi pohled hodiny a na datum v dolní liště a vidím tam 1.10.

Taková normální sobota

10. září 2017 v 16:27 | Bonneris
Včera večer jsem šla oslavit kamarádčiny narozeniny do jednoho místního baru. Původně jsem si myslela, že jde o dámskou jízdu a nechala jsem přítele doma. Těšila jsem se na pořádnou holčičí drbárnu, ale nějak se to zvrtlo. Ona kamarádka se totiž lehce zlískala už v jiným baru a přizvala půlku kapely svýho bejvalýho a zároveň mýho nejlepšího kámoše, Itala se kterým jsem si nakonec slušně pokecala, pár týpků, který jsem nikdy neviděla, filozofa který měl podobné názory a návyky jako já a jednu Ruskou kámošku, bez který by žádnej večírek nebyl večírkem, a pak týpka, kterej vypadal jako přítel mojí ségry, akorát měl kratší vlasy a nebyl to debil, a taky měřil asi tak dva metry.
Jelikož se od jisté doby nesmí kouřit v hospodách, šli jsme ven. Byla asi tak půlnoc a já vylezla sama, načež mě postupně všichni následovali. No a ještě že. Po několika minutách dorazila parta snědých spoluobčanů. Ráda bych řekla hned na úvod, že nemám nic proti cikánům, lidi jako lidi, s některýma dělám v práci a normálně se bavíme, ale tohle nebyli cikáni nýbrž cigoři.
Bylo jich asi pět nebo tak, a začali na mě a moje dvě kamarádky narážet, ať se s nima jdeme napít. Když jsme je chvíli ignorovaly, nasadili tvrdší kalibr a začali nás zvát na párek s horřicí (ehm ehm...) že z nás dostanou to zlý a zůstane jen to dobrý, a podobný žvásty, ze kterých se vám může zvedat žaludek. Když ani páté razantní NE nestačilo, jeden z kluků jim řekl ať radši dají pokoj. V tu chvíli už to jelo: nadávky a urážky přímo na kluky. Jeden z nich, ten dvoumetrovej, se tomu cigorovi začal smát a řekl mu že neví jestli ho má brát vážně nebo ne, protože ten týpek co si na něj dovoloval mu chrčel nadávky s hlavou vzhůru, aby mu viděl do očí. Po chvíli jsme radši típli cígo a šli zpátky dovnitř. Sedíme, pijeme, povídáme si, a najednou slyšíme ránu a skrz skleněné dveře vidíme, jak jeden z hostů toho baru, který vyšel na cigáro sám, dostal nakládačku. Ležel ne zemi a ten nejvíc drzej do něj na tý zemi kopal. Fůra chlapů vylezla ven aby šlo tomu na zemi pomoct, ten hlavu celou od krve. Cigoři přeběhli silnici, kde na ně čekalo auto a odfrčeli si to v protisměru jízdy. Policajti přijeli asi za půl hodiny, s tím že nemají letadlo tak jim to trošku trvalo, a výslech vedli z auta stylem: "chtěl by mi k tomu někdo něco říct? Nemám čas lítat kvůli kravinám."

smoke, cigarette, and black and white image

Ano, člověk se hned cítí opravdu bezpečně. Navíc, městská policejní stanice byla asi tak deset minut chůze, a oni přijedou policajti až za půl hodiny a z cizího města. To samý jako se sanitkou, když jsme šli na jednu místní sportovní akci a našli jsme tam Bulhara, s hlavou od krve, která byla úplně všude kolem, sanitě trvalo 49 minut, než přijeli, a to ještě jeli blbě a museli se vracet. Zajímalo by mě, jestli je to tak jen u nás v okolí Prahy, nebo jestli je to tak úplně všude...

Takže jsem se vrátila domů kolem půl třetí ráno a do čtyř jsem honila v ložnici sršně, který nechtěl vypadnout. Snžila jsem se ho dostat smetákem, jedinou zbraní, jakou doma mám. Boj jsem vzdala ve chvíli, kdy jsem si myslela, že vylítnul odknem a stoupla jsem si na židli, aby si prohlídla lustr a poličku nahoře, a jak jsem se otočila čelem ke dveřím, viděla jsem ho, parchanta, jak je v úrovni mých očí právě na těch dveřích. Nechala jsem mu pokoj a s křikem utekla do obýváku, kde jsem spala na gauči. Mám z toho bolavý záda a v jednu chvíli jsem dokonce nemohla ani pohnout hlavou, protože se mi zablokoval krk. A teď čekám, až přijde chlap domů a prohlídne to tam, a zatím užívám jednu část našeho bytu.
Co všechno se stane, jakmile s mým miláčkem nejsme zrovna spolu, to je fakt k popukání.

I takový dny jsou...

31. srpna 2017 v 18:30 | Bonneris
Každý máme jednou za čas den blbec - znáte to: hned ráno zaspíte, pak se polijete kafem na bílou halenku a jakmile vyjdete ven, začne pršet a vy nemáte deštník. Určitě si vzpomenete, jak jste večer, když uleháte do postele, rádi, že je ten blbej den u konce a zítra máte šanci začít na novo.

Já včera padla o půl dvanácté do postele a byla jsem tak unavená, že mě dokonce musel přikrýt přítel. Měla jsem velice, velice zvláštní den. V práci jsem jela jednu objednávku za druhou, měla jsem už tak vymluvené hlasivky, že už jsem po chvíli jen tak seděle, zakutlaná na kancelářské židli a seděla jsem prakticky pod stolem. Už jsem nemohla mluvit. Chtěla jsem alespoň chvíli být jen tak v tichosti, ale sedl si vedle mě teamleader, že bude chvilku poslouchat, a tak jsem musela zase volat. A tak jsem vytočila další číslo, napřímila se - a ve chvíli, kdy se ozvalo "Haló?" jsem zjistila, že mi povolila podprda. Ucítila jsem náhlý pocit svobody a potom paniku, když jsem si uvědomila, že je to určitě vidět, protože byla dost široká na ramínkách a kolem obvodu - to protože když sedíte celej den za compem, fakt vás po chvíli nebude bavit když se vám budou kraječky zařezávat do podpaží. Otočila jsem se a popadla rolák, který jsem na sobě měla ráno, protože byla kosa, ačkoliv se tohle stalo odpoledne, kdy bylo asi 35 stupňů. Samo že jsem vypadala jak blázen, když jsem se tam snažila navlíknout do roláku, když se ze všech lilo. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nemůžu svetr natáhnout přes hlavu kvůli sluchátkům, protože bych neslyšela zákazníka jsem propadla čirému zoufalství, seděla jsem u stolu se svetrem napůl na sobě a po chvíli se raději vzdala objednávky za tři kila, kterou jsem docela potřebovala, abych mohla přes celou místnost letět na záchod si tu podprdu zapnout. Nechápu to. Má zapínání na čtyři háčky. To mě naučí povalovat se v pracovní době...
Nicméně, zanedlouho jsem měla ende, před barákem čekala máma, že půjdeme na pivko.

Po cestě přes náměstí, kdy jsem procházela kolem jedné z laviček, se z ničeho nic zvedlo hejno vrabců, z nichž jeden do mě narazil a pak se mi zaseknul nožičkou v botě.



Myslím že je čas na přiznání - mám panickou hrůzu z berušek a ptáků - nesmějte se mi. Dovedete si představit, jak jsem vyšilovala, když proti mě přeletělo hejno a jeden z nich mi útočil na nohu? Stála jsem tam, ječela jako hysterka, moje matka naproti se lámala v kolenou smíchy a nějaký kolemjdoucí chlap se zastavil a šahal po mobilu, že si to natočí. Nejspíš si to nakonec rozmyslel jen proto že mu mě bylo líto. Po tomhle všem jsem teda šla na pivo s tou mamkou, dala jsem si dvě malý a jelikož jsem za celý ten den neměla jediné sousto, stačilo mi to abych byla lehce navátá. S takovou jsem šla ještě na nákup a potom domů uklidit, protože měl dneska přijet náš bytnej. Když dorazil přítel a slyšel co všechno se mi za ten den stalo, uklidil místo mě kuchyň a na mě tak zbylo jen utřít prach a podlahu v ložnici a vyhodit pár kapesníčků. Takže sečteno podtrženo, nejdřív mi spadla podprda a pak se mi v botě zaseknul pták.
Ano. Padla jsem do postele a po pár minutách by mě nevzbudilo ani kdyby vedle mě vybuchla bomba.

Když se podíváš smrti do očí

20. srpna 2017 v 1:40 | Bonneris
Popíšu vám teď zážitek, který jsem si odnesla z autoškoly během své druhé jízdy v životě. Když pro mě můj lektor přijel, poprosila jsem ho, aby mě vzal někam na parkoviště, abych si mohla ještě jednou připomenout, jak se vlastně rozjet, zařadit rychlost, zatočit, jak se vlastně to auto chová. To mi bylo odmítnuto, protože bychom prý nedělali nic jiného než že bychom dokola něco opakovali, a naopak, že mě vezme na ostrej provoz. Byla noc, tma, když mi řekl, že jedeme někam, kam se bojí jezdit zkušení řidiči, na místo častých dopravních nehod, mezi lesy, kde jsou silnice tak úzké, že s těží projedou dvě auta proti sobě, někam kde jsou zatáčky tak prudké, kde nevíte že bude, dokuď nejste u ní, do zatáček, kde zjistíte teprve až když jste v ní, jestli je vlastně do leva nebo do prava. Široko daleko žádná lampa, jen lesy, odkud každou chvíli mohl vyběhnout kanec nebo srna. V naprosté tmě jsem jela podělaná strachy, ale jela jsem dobře, dokud se mi nezačal míchat do pedálů bez zjevného důvodu, do chvíle než se na mě začal lepit, aby zapnul stěrače, i když nepršelo. Několikrát. A ne, nezapnul ostřikovače, aby umyl okno, pustil je jen tak nasucho.

Kam dál