Úlomky mého života

19. listopadu 2018 v 21:30 | Bonneris
Jestli si někdy někdo z vás říkal, co teď vlastně dělám, když nepíšu, tak tady je pár řádků:

Když si člověk hledá novou práci, je jasné že musí pár dnů v současné práci vypustit, aby mohl obrazit pár pohovorů. A samozřejmě se to nevyhnulo ani mě. A tak jsem čtvrtek a pátek zasvětila pohovorům. První den jsem měla jít na vytouženou pozici obchodníka v Seznam.cz kam jsem bohužel nedorazila, protože mě cestou napadla bezdomovkyně, ukradla mi cigára a redbull a pak mě pronásledovala tramvají a celou cestu na mě vulgárně řvala. Rozhodla jsem se vystoupit abych se jí zbavila, ale jelikož nejsem místní, ztratila jsem se tak moc, že jsem nedokázala najít cestu ani s navigací a třicetigigabajtovým internetem. To máte tak, když vám navigace v telefonu neukáže uzavřené cesty kvůli práci na silnici. A tak když mě navigace provedla kolem dokola a já už potřetí stála před tím stejným dělníkem jako na začátku před hodinou a půl, rozhodla jsem se zavolat si Uber. Poslala jsem řidiči aktuální polohu, aby mě mohl vyzvednout, čekám… a o půl hodiny později mi volá řidič, že ho navigace zavedla někam, kde nejspíš vůbec nemá bejt, a jestli bych mohla v aplikaci žádost o jeho jízdu zrušit, že to vzdává. A tak jsem tam stála, najednou bez signálu a vůbec jsem nevěděla, kde vlastně jsem, ani jak najdu metro, protože jsem byla někde úplně mimo civilizaci. Po tomto zážitku jsem pohovor zrušila a rozhodla se, že vezmu první nabídku, kterou jsem dostala.

aesthetic, animal, and nature image

 

Hranice

8. listopadu 2018 v 20:00 | Bonneris





Změna je obecné označení pro pozorovatelný, měřitelný nebo kvantifikovatelný rozdíl ve

stavu nebo vlastnosti nějaké entity v určité vztažné soustavě. (wiki)

Definice je celkem složitá na pochopení na první přečtení. Co je ale ještě těžší než nějakou definici toho slova pochopit je samotnou změnu udělat.

Člověk je obecně vzato tvor pohodlný. Máme rádi teplé místečko, kam se můlžeme po dlouhém dni schovat, udělat si kafe nebo horký čaj a přečíst si pěknou knížku. Co se ale stane. když vás nějaké okolnosti přinutí nějakou velikou změnu provést?

Jsou dva typy lidí:

1. Lidé, kteří ztuhnou, když se blíží změna - takoví lidé jsou většinou zaskočení, neví jak reagovat. Stojí na místě a nevědí kam uhnout. Něco jako když se na vás řítí auto, vy se na něj díváte a jste tak ochromeni strachem, že zkoprníte, zaváháte a je po vás.

2. Lidé, kteří když vidí, že se blíží změna, vrhnou se do ní po hlavě. Aktivně zkoumají možnosti, rozhodují se rychle, i když někdy špatně, ale ono to nakonec vždycky nějak dopadne.



Úsměv nic nestojí

31. října 2018 v 14:09 | Bonneris
Úsměv je ta nejpřirozenější věcna světě. Říká se, že úsměv vás nic nestojí.

Jsou ale chvíle, kdy nás obyčejný úsměv stojí snad všechny naše síly. To jsou ty chvíle, kdy usmát se je ta úplně poslední věc na programu dne. Jsou to ty chvíle, kdy jste zamyšlení a mračíte se - a dokonce si to i uvědomujete - a přesto je strašně těžké stočit koutky směrem vzhůru. A nejhorší to bývá ve chvílích, kdy si uvědomíte, že je vám to vlastně fuk.

Život je hrozně zvláštní. Někdy nás nutí dělat věci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že je nikdy dělat nebudeme: lhát, podvádět, být nevěrný, utíkat, bojovat.... Někdy jsou to věci, za které se stydíme. A někdy prostě víme, že ačkoliv to ve všech směrech nebylo správné, udělat jsme to museli. To ale neznamená, že by nás to zbavovalo viny nebo bolesti.

A tak, po všech těch těžkých věcech, co se tento rok staly, jsem se přistihla, jak na svůj narozeninový měsíc sedím doma na gauči, simuluju že je mi špatně abych nemusela jít do práce a mračím se do televize. Mám hlad, ale nejsem schopná ani si objednat čínu, natoč něco uvařit. Štve mě tu nepořádek, ale nemám sílu vstát a uklidit ho. Mám spoustu oblečení, ale nic na sebe, protože všechny věci jsou už dva týdny v kufrech v ložnici, ještě stále nevybalené po dovolené. Mám chuť si dát podzimní procházku ve spadaném listí, ale vlastně tu široko daleko v tom městě ani žádný listí není.

pumpkin image

Všechno je prostě tak nějak strašně těžký a špatně, a můžu si za to vlastně sama. Jediný co s tím můžu udělat je naučit se se svou volbou žít, a zatím se mi to zatraceně nedaří.

Takže si važme každého úsměvu, který vychází přímo od srdce, protože ty jsou nejcenější a ve chvílích, kdy je vám v životě nejhůř, je dokonce takový úsměv přímo k nezaplacení.
 


Jak je těžké napsat knihu

23. července 2018 v 20:49 | Bonneris
Víc jak rok zpáky jsem začala pracovat na knize, ve které jsem se hodlala vypsat z aktuálního dění. Psaní mi vždycky tak nějak pomáhalo utřídit si myšlenky v hlavě.
A tak jsem sedla a psala, a na tom mém malém, růžovém noťasu, který jsem měla většinu času položený na stole, kde se mimo jiné povalovaly sošky s jednorožci a jiné růžové věci (ačkoliv opravdu nejsem blonďatá barbie 90-60-90 s čivavou v podpaždí) šlo to tak nějak samo. Pak se stala taková nehoda: můj malý, růžový noťásek se rozbil. V tu chvíli jsem neměla moc peněz a nešlo to jinak, musela jsem si pořídit noťas za pět tisíc od značky, která je u mě od té doby sprosté slovo.

Během chvíle jsem zjistila, že na něm nejde pomalu přehrávat žádné video, aniž by se noťas seknul, tzn. ende s posloucháním písniček na youtube během psaní. Tak jsem si šla písničky pustit na mobilu, ale ejhle - nějak tam nefunguje adblock, takže když se vám vždy po 40 vteřinách přehraje reklama, prostě ztratíte nit a posléze i chuť.
Ale zapojila jsem rádio, naladila FM plus a říkala si, jak jsem vyzrála. Nojo, ale po chvíli mě začala zlobit klávesnice - když píšu, nějaký písmenka se prostě nenapíšou: nejhorší je t, o, j a mezerník. Což jsou docela častý znaky, který člověk na tý klávesnici používá tak nějak nejvíc...


Problém

22. července 2018 v 23:21 | Bonneris
V životě jsou chvíle, kdy dojdete k závěru, že něco musíte udělat: někdy si musíte koupit nové boty podruhé za měsíc, protože zjistíte, že se hodí víc k té oblíbené kabelce, někdy musíte vypustit páru s kamarády u piva. Jenže většinou slovo "musím" znamená nějakou nemilou povinnost, něco, co už dlouho odkládáte.

Jelikož před několika měsíci vypluly na povrch pravdy, o kterých jsme mohly pouze tušit že jimi jsou, začaly se věci hýbat. Jako když v domě zboříte základní zeď - všechno se klinká ve větru a pokud něco brzy neuděláte, dům spadne.

Já i moje kamarádka jsme roky přehlížely to, že ačkoliv s někým žijeme a hluboce ty lidi milujeme, pořád ještě jsme byly zamilované do někoho jiného. Obě dvě jsme ten problém vyřešily. Na chvíli. Prostě jsme to ignorovaly. Je jasné, že to jednoho dne muselo vybuchnout.
Všechno to začalo tím, že jsme my všichni - já, kamarádka, a ti dva věřili naší další společné kamarádce, a ani chvíli jsme si nepomysleli, že by nás všechny zradila a udělala nám ze života peklo. Během několika týdnů nás natolik oklamala a natolik lhala, že svým způsobem téměř zničila životy šesti lidem. Šesti lidem, kteří si navzájem věřiili a milovali se. Těch šest lidí se navzájem roztříštilo, a jeden z nás zůstal stát sám na druhé straně hřiště s černým Petrem v ruce a vůbec netušil, jak se to mohlo stát. Tím, že ta dotyčná vypustila z pusy lež tak neuvěřitelně odpornou, že se ani jeden z nás neopovažoval vůbec pomyslet na to, že by byla tak zlá a dokázala si něco takového vymyslet. A tak on, ten, kterej mi šeptal do ucha: "Přej si mě" když padala hvězda, ten kterej mě vynesl na vrchol Jurrasic coast při západu slunce, ten kterej mi řekl že mě miloval od chvíle, kdy jsme se poprvé uviděli, tak ten zůstal úplně sám. Po tom co ona řekla, že on udělal, jsem doslova padla na kolena a nemohla vstát dalších několik dnů. Dva moji nejlepší kamarádi, kerý evidentně patřili k sobě, mi stáli po boku a tak mě podporovali, že jeho úplně odsunuli. Protože mi přece tak ublížil. Jenže on nic netušil a nic mi neprovedl. A ona kamarádka následně rozdělila i ty dva, co k sobě patří. A stála tam, milující a chápavá, vždy po ruce pro každého z nás, světice, s medem kapajícím od pusy a nikdo z nás netušil, že to je ona, která nás všechny zničila a která všem lhala. A jak tak šel čas a my všichni bojovali ze všech sil proti tomu co cítíme, všechno se dalo do pohybu a jsme tam, kde jsme byli - akorát je to teď po těch letech všechno mnohem těžší tím, kolik času uplynulo. Najednou jsme všichni někde jinde, nikdo neví kam má jít a jediné, co víme je, že to pořád ještě není pryč a že ignorovat problém opravdu na věci nic nezmění.
A tak, když se mojí kámošce nepovedlo mě přemluvit, abych začala problém řešit já, váha váhavá, vstala a udělala první krok sama. Vstala, došla za ním a domluvila nám sraz, abychom si mohli všechno vyříkat v čase, kdy můj přítel bude týden pracovně v Indii. Druhý týden v srpnu už mám asi dva měsíce dopředu nahlášenou dovolenou a celou dobu jsem cítila, že se něco stane. A je to tady: to, co jsem odkládala tolik let se mi blíží a bude to tu za dva týdny. A já si tak říkám, co mám vlastně dělat, protože ať přemýšlím jak přemýšlím, zase tu bude někdo, kdo zůstane stát se slzama v očích a je úplně jedno, jestli to bude on, můj přítel, nebo já. Jedno nebo druhý nebo třetí, někdo bude nešťastnej.

A ano, vím že nemůžu všechnu vinu házet na bývalou kamarádku a tvrdit že jsem strašná chudinka protože všechno zničila, protože jsem to měla být především já kdo zvedne zadek a alespoň ho vyslechne, jenomže mě to zasáhlo a stáhla jsem se. Jeho zasáhlo že já se stáhla a nic neříkal a když nad tím přemýšlím teď zpětně, bylo to spíš proto, že věděl, že chlapa mám.

Je to tak strašně zamotaný. A strašně mě to unavuje, to řešit. Takže ano, můžu se rozhodnout i tak, že to prostě řešit nebudu, a nechám věci plynout, ale někdy to prostě někam nevede. Zase se dostáváme k tomu, že život a problémy jsou a řeší se jako rovnice, ale tohle už je jinej level a já na matiku vlastně nikdy moc nebyla. Dala jsem si na ruku vytetovat "stop thinking, do it!" abych to měla pořád na očích, ale místo aby mě to nakoplo, jen mi to připomíná, že někdy se ve svých problémech prostě moc plácám. Takže když to nechám zase vyhnít a odložím řešení, kam se dostanu?

Jde vám vkládat články?

22. července 2018 v 23:14 | Bonneris
Z nějakého důvodu mi nejde zveřejnit článek co jsem napsala a píše mi to tady chybu: nelze vložit prázdný článek.
Pár písmenek jde, ale článek je delší. Má někdo podobný problém?


Špatný rok

11. července 2018 v 20:44 | Bonneris


Ti co mě znají, nebo alespoň čas od času nakouknou, jestli se tu neokotil nějaký ten článek asi vědí, že jsem nevyléčitelná optimistka a snažím se šířit dobrou náladu. Tenhle rok se mi ale nejspíš ten nahoře rozhodl házet pod nohy všechny klacky, co jich v lese našel. Protože naprosto všechno, co jsem si tenhle rok plánovala, vysnila, dělala, naprosto všechno dopadlo nejhůř jak to dopadnout mohlo, plus se podělaly ještě nějaký další věci navíc.
Počínaje ztrátou iluzí o stěhování se do ráje, následně o stěhování se do Prahy, pak do jakýhokoliv jinýho bytu dopadlo katastrofou a zůstali jsme na tom stejném místě, kde jsme už roky, přes měsíce strachu o přítelovo zdraví kvůli strašákovi jménem rakovina, zdravotní kolaps mojí starší sesry přes zjištění že co se týče jednoho neuzavřeného románku z minulých let, že to já jsem ta hyena, která dala zpátečku bez vysvětlení (ano, zjistila jsem o sobě že jsem toho opravdu schopná a trvalo mi to dva roky, než jsem zjistila že jsem udělala blbost, vážení), po další chirurgickej zákrok na noze, kterej mě upoutal k posteli. Jako kdybych tenhle rok všechno, na co sáhnu, nějak zmrvila. V práci se mi daří spíš nárazově, i když mě šéf nemůže vynachválit, mě samotné ten výkon prostě nestačí.

Výsledek obrázku pro život je těžký

O lidech a psech

22. června 2018 v 23:22 | Bonneris
Právě sháním ke své šestileté, velmi živé parťačce štěně, se kterým bude moci dovádět a bude o něj pečovat. Jak tak projíždím facebook (ano, založila jsem ho a před okolím to tajím, abych mohla pouze hledat štěně), různé weby a útulky, je mi smutno z toho, jak málo štěňat tu vidím a místo toho jsou tu pejsi staří několik let.

Střípky

9. května 2018 v 20:50 | Bonneris
Je to zvláštní, jak se člověk dívá s odstupem času na některé věci úplně jinak. Taky se vám někdy stává, že si najednou uvědomíte věci, které jsou nad slunce jasnější, ale až pozdě? A je to pak jak blesk z čistýho nebe a člověk si v duchu dá buďto pořádnou facku, anebo alespoň facepalm...

S kamarádkou jsme takhle byly na trhu, cestou jsme si koupily do plastovýho kelímku pivo a prostě si jen tak povídaly, až jsme nakonec došly na nám oběma zakázané téma: totiž dva chlapí, který nás v minulosti tak trochu - HODNĚ - učarovali (naštěstí máme odlišný vkus :)

A tak jsme lepily ty střípečky dohromady a přitom jsme si uvědomily, že v našem případě už to nemůžeme svést na dočasné pomatení smyslů: to totiž jde udělat když se zblázníte do nějakýho kluka a vydrží to pár dní, týdnů. Klidně i měsíců. Ale jak jsme tak přemýšely, došlo nám, že to už nejsou ani ty měsíce, nýbrž roky. Jsou to roky, co jsme šťastně zadané a roky, co chceme ještě trochu víc. Jsou to čyři roky, co jsme se snad obě najednou zabouchly do svých kámošů - taky letitě zadaných - a oni do nás. Co v takovou chvíli lidi vlastně dělají? Jak se to vlastně může stát, že někoho milujete celym srdcem, ale někde tam vzadu v hlavě přemýšlíte ještě nad někym jiným? A je to špatný, protože jsme emocionálně nevěrný mrchy? Nebo je to dobře, protože si to alespoň dokážeme připustit a navíc máme tak velký srdce, že se tam vejde víc lidí naráz? A nebo je to jedno, protože s tím stejně nejsme ani jedna schopný nic udělat?

No vážně, proč se ve škole raději místo chemických rovnic, který většina z nás v životě nikdy nepoužila, neučí to, jak rozluštit, co člověk vlastně chce?

Zvraty

22. února 2018 v 18:56 | Bonneris
Víte, jak si často něco naplánujete a nakonec je to všechno úplně jinak? Nebo jak ráno vstanete, jdete do práce nebo do školy, a všechno nasvědčuje tomu že to bude den jako každý jiný, a pak se něco stane - něco, co vám život zase obrátí o 180 stupňů, a vy si na konci toho dne jen pohvídnete a řeknete si WOW, OPRAVDU SE TO STALO?

Tak... mě se tohle stává dost často.

To si tak jednou ráno vstanu, jdu si do práce, stejně jako můj chlap. Oba zároveň jsme měli v práci meeting s šéfama. Po devíti hodinách se zase sejdeme doma, oba máme novinky.
Já jsem se stala nejlepší operátorkou celé firmy nejen z mojí pobočky, ale i z té druhé... a ostatní jsem nechala daleko za sebou. Dokonce jsem pokořila 4 nejlepší, které u té firmy dělají od jejího začátku. A přítel? Ten se dozvěděl, že momentálně v Holandsku není žádná volná pracovní pozice, kterou by chtěl dělat, a že jediná možnost jak teda odjet a dělat tuhle práci...

Kam dál