Život je boj

9. května 2017 v 17:35 | bonneris
Ještě před nedávnem, když jsem lítala z jedný práce do druhý, uhoněná jak sviňa, nemocná, nervní a s pocitem nedocenění, jsem zrovna na cestě do trafiky přemýšlela nad tím, jak jsem ještě před rokem, prakticky na den přesně, byla poprvný úplně svobodná, ničím nevázaná, žádnou prací, žádnou školou. Na programu byl jen přítel, rodina a kamarádi. A pak už najednou byly jen dvě práce a jedinej světlej bod dne byla noc, protože to jsem mohla spát. A nesnášela jsem to. A myslela jsem na to, jak to byl hezký pocit.
No a pak jsem zase letěla do práce. Doma to vypadá mizerně, je tu bordel a prach a kdyby se tu včera nezastavila máma, ani by nebylo uklizený nádobí. Před týdnem jsem podala výpověď v první práci. A dneska jsem zkončila i v té druhé. A zjistila jsem, že zase můžu dýchat. Sice trochu ztěžka a bolí to, protože mě dostihla moje stále přecházená chřipka, ale dýchám a zjišťuju, že na následujících několik dní - minimálně (hodně minimálně) mám na programu jenom to, co dělat chci - běhat, psát, dívat se na seriály, spát, a pít drinky, uprostřed noci jít na procházku a nebo se prostě zajet podívat za ségrou, která sice bydlí dvacet minut ode mě ale dosud na to nebyl čas - ano, natolik to bylo s časem špatný - nebo taky konečně položit kytku na hrob. Tohle všechno, co jsem chtěla dělat a nemohla mám momentálně na programu. Jak je možný, že jsem něco takovýho dopustila? Že jsem zaprodala život práci, která mě ani nebaví, jen abych mohla říct: jo, dělám na tom? Jak moc je tohle normální? Kam se podívám, vidím to na hodně lidech: uklízečka, co naštvaně drhne opatlané sklo, nedoceněná pokladní, na kterou jsou zákazníci protivní, řidiči autobusů, který kde kdo ani nepozdraví a prskne na řidiče cílové místo, aby si mohl vzít jízdenku a odploužit se dozadu dělat bordel?
A pak to porovnám s těmi, co jsou se svojí prací spokojení a mají ji rádi: na mojí maminku, jak si spokojeně aranžuje květiny a vytváří z nich umělecká díla, na přítele, jak se topí ve svých číslech a analýzách a účtech, na jeho maminku, která je nejhodnější zdravotní sestřičkou, nebo třeba na kámoše, kterej si prostě řekl, že se proslaví se svojí kapelou a jemu se to začalo dařit, k tomu podniká a učí se japonsky a vidím je, jak jsou šťastní a zvláštním způsobem odpočatí. Třeba ne po fyzické stránce, ale po té psychické jo, protože dělají něco, co je naplňuje a dělat to chtějí.
A tak si říkám, že možná jsem jeden z těch lidí, co jim prostě nesvědčí jedna stálá práce, protože je za chvíli prostě omrzí a pak je to akorát ubíjí, a jestli bych se přece jenom neměla zaměřit na to, co dělat chci. Vždycky jsem říkala, že chci dělat tolik věci, že mi na to jeden život nestačí: proč to prostě nerozkouskovat po různých brigádách, sem tam komparz, sem tam článek nebo fejeton, pak vydat tu knížku, jít si někam do restaurace zavařit, upéct pár dortíků. Z každýho rožku trošku, ne? Nemusí pršet, stačí když kape - nepotřebuju mít moc peněz, nevím co s nima pak dělat, stačí mi, když to vyjde na jídlo a bydlení. Pro mě je vážně hlavní být šťastná a jsem ten typ, kterýmu nepřinesou štěstí peníze, ale prožitky.
 

Únava

3. května 2017 v 23:23 | bonneris
Už je to měsíc, co chodím do dvou prací. Když mám volno v jedný, jdu do druhý, protože se tam zaučuju, abych mohla od června nastoupit, jakmile zkončím v tý první. Což má za následek to, že jsem za poslední měsíc měla dohromady pouze čtyři dny volna, kdy jsem do práce nešla. Na každý z těch dnů jsem si totiž naplánovala odpočinek, psaní, koktejl a seriály. Bohužel ani jeden z těch plánovaných odpočinků mi nevyšel. Jsem ten typ člověka, kterému když zavoláte, že máte problém a potřebujete pomoct, nebo si jen popovídat nebo jet na výlet, jsem během pár minut na místě. Jenže následkem toho jsem úplně grogy. Nehledě na to, že dělám nesmyslný šichty, někdy i sama, dvanáctky, čtrnáctky, šestnáctky, vždycky přijdu. Poslední měsíc mám pravidelně k snídani, svačině, i obědu energiťák nebo kafe nebo obojí, abych neodpadla, a k večeři obvykle sušenku nebo rohlík, co doma najdu. Posledně jsem byla už tak unavená, že jsem usnula na pauze venku, když jsem si šla zapálit. Prostě jsem si zapálila, sedla si na bednu a usnula. Vzbudila jsem se asi o patnáct minut později, cigáro celý černý, odhořelý a lidi co procházeli kolem si mě prohlíželi jak kdybych byla nějaká fetka povalující se na veřejnosti.
Chvilku pro sebe jsem si tedy za poslední měsíc nenašla. Stejně jako dneska, měla jsem v plánu vypnout mobil a spát do oběda. Ráno mi někdo šíleně zvonil na zvonek a pak jsem jela na návštěvu do nemocnice, v průběhu toho mi volala regionální ředitelka z mojí první práce, aby mi oznámila, že dostanu ještě další šichty navíc a hned na to mě přemluvila máma, ať se stavím cestou u ní v práci. A tak jsem se dostala domů až v devět večer, na záchod si došla teprve teď a zítra jdu ráno do druhý práce, před pracovním víkendem v první práci. Krom toho mi ještě bylo oznámeno, že kamarádka slaví v pátek kulatiny, takže až v půl devátý zkončím v práci, půjdu rovnou do baru slavit narozeniny, a další den hned zase do práce a ten další taky. V pondělí je státní svátek a já mám momentálně opět v plánu to, že si vypnu telefon a budu psát, pít koktejly a podívám se na Lovce duchů. Jsem zvědavá, kdo co bude zase potřebovat a jak rychle na to, já blbka, kývnu.
Přeju dobrou noc a kdo může, udělejte si chvilku pro sebe i za mě prosím, protože mě už z toho kofeinu za cvhilku asi exploduje srdce.




Write it

22. dubna 2017 v 23:53 | bonneris
Hodně lidí ví o tom, že píšu knížku. Ví o tom, že je to inspirovaný skutečností. Ale za živýho Boha ze mě nevytáhnou, o čem píšu. Má to jeden prostý důvod: je to inspirovaný skutečností. Ten příběh vychází z věcí, co se mi staly. Postavy vypadají podobně jako v reálu, podobně se jmenují, nebo mají ty jména určitej význam. V knize je i můj přítel, náš vztah, všechno, co k němu cítím a co se mi honí hlavou, a přitom je to někdo jinej, někdo, kdo to mohl být a nakonec nebyl. Taková zvláštní transformace. Jenomže on je logik, a nic takovýho by v tom neviděl a považoval by se tam za toho špatnýho, i když se tam použila jedna nebo dvě transformace charakteru do osobnosti. A to, že tuhle knihu hodlám vydávat pod anonymem nebo pseudonymem a chci zůstat v naprostý anonymitě, mě chrání před pozdějšíma nepříjemnostma, který by z toho zaručeně plynuly. Proč jsem udělala oba rodiče živími a jsou to lékaři? Proč jsem tam neuvedla ani jednu z mých sester, i když patřej do šestice osob, který na světě miluju nejvíc na světě? Jednoduše proto, že jsou sloučený do jedný osoby. Moje anonymita mi zaručuje naprostou volnost a svobodu napsat, co opravdu napsat chci. V tom moři ryb se jedna taková knížka před mojí rodinou a kamarády ztratí.
A co mě pohání? Jednoduše potřeba dostat to ven, protože věci, co se mi staly, byly jednoduše tak škvělý nebo tak strašný nebo tak kouzelný a přitom zahanbující, příběh, kterým jsem prošla se špetičkou koření navrch, bych prostě nemohla nesepsat a přitom o tom nemůžu s nikým mluvit, protože... to je příběh právě na celou knížku, aby to dávalo smysl.
Krom toho, už jako malá jsem snila o tom že budu spisovatelkou. Dokonce i když jsem ještě neuměla psát, vyprávěla jsem pohádky a rodiče to měli zapisovat, abych je nezapoměla. Táta mě v tom hodně podporoval, už v tom věku pěti let: koupil mi na to speciální knížečku, na moje nápady. Ještě donedávna jsem ji měla, pak se mi bohužel ztratila při stěhování. Když píšu, je to jako by tady byl se mnou a fandil mi. Je jednou z mých největších můz. Je to někdo, na koho myslím, když mám zůstat silná. Máma mě zase naučila bojovat. Ségry mě naučily jednak stát si za svým, jednak s prvníma láskama, s první diskotékou i prvním maskování kocoviny. A můj miláček? Je to někdo, kdo dá každýmu dnu smysl. Je to někdo, kdo mě i v tý nejhorší náladě, i ze záchvatu pláče dokáže upřímně rozesmát. Tohle všechno mě insiruje hodit to všechno na papír a poslat to dál.


 


10 věcí, které miluju

22. dubna 2017 v 19:38 | bonneris
  1. Pouštět si písničky do sluchátek, pořádně nahlas a být tak v tu chvíli naprosto sama, nerušená okolními zvuky od sousedů nebo řvoucího města a prostě tu muziku cítit.
  2. Když mě probudí sluneční paprsky, svítící mi do obličeje.
  3. Když sedím večer u počítače a dělám na knížce a začne zapadat sluníčko. Bydlím v desátém patře, a tak mám parádní výhled a vidím, jak najednou i les zoranžoví. Je to dechberoucí.
  4. Kouřovou pauzu.
  5. Když se od srdce zasměju.
  6. Když se jdu projít uprostřed hluboký noci a jsem v celém městě najednou úplně sama.
  7. Mojí maminku, mý ségry, mýho přítele, mojí fenku.
  8. Být občas sama, nerušená, a jen tak přemýšlet.
  9. Knížku Malý princ.
  10. Svůj život.

Ano, paní ředitelko

8. dubna 2017 v 0:54 | bonneris
Znáte takový ten pocit, když někam chodíte a víte, že už vám to končí za pár? Ať už chodíte do školy i po uzavření známek nebo do práce, kde vám zbývá odkroutit si 7 týdnů?
Dneska jsme tam měly s kolegyní paní řídící. Vzala si mě dozadu, aby mě sprdla za to, že mám za tři odpracované dny v tomhle měsíci prodáno jen několik set položek do plnění. Dva dny z toho jsem ovšem měla zboží, což mi zabralo půl dne, než jsem to překontrolovala a vyložila do regálů a uklidila. Po asi dvou minutách, co jsem se s ní snažila normálně komunikovat jsem to vzdala a najela na přítelův přístup: jedním uchem dovnitř, druhým ven.
A tak mě plísnila, já tam stála, byla jsem ticho (JÁ - TICHO) a nechala jsem jí se vypovídat. Po deseti minutách jejího monologu se na mě vyčítavě podívala, že jí přijde, že si myslím něco o prdeli. "Jasně že ne, jen vás nechci přerušovat, ráda si to poslechnu." Ale pravdou je, že mi to vážně bylo buřt. Sehnala jsem si něco lepšího, trochu serióznější a zaučovat se tam budu hned od pondělí. Budu tam chodit o svém volnu. A tady si ty zbývající týdny odkroutím.
Paradoxně ale to, že jsem jí neodpovídala ani neodporovala jí nejspíš štvalo ještě víc, než kdybych tak učinila. A tak jsem poprvý pochopila přítelovu strategii a použila ji v praxi. A během toho, co mi vyčítala, že jsem momentálně nejslabší článek jsem se usmívala a představovala si, jakou si koupím kytku do svýho novýho kanclu.
Takže ano, paní ředitelko. Bylo mi párek, co jste mi dneska říkala, bylo mi fuk, že jsem nejslabší článek a že kvůli mě nedostanete odměny (haha) a bylo mi putna, že až vám oznámím, že v květnu vám tu smlouvu neprodloužím, padne mojí vedoucí (pěkný svini, mimochodem) dovolená. Všechno je mi to úplně u prdele.
Krom toho, druhá kolegyně mi oznámila, že dostala lepší nabídku za dvacet tisíc, což je o bůra víc, než máme tady, a že vážně uvažuje o tom, že tam zkončí. Tím pádem to budou opět táhnout ve dvou a budou ve stejným svrabu, v jakým byly, než jsme tam přišly my dvě.



Kam dál