Tajný deník callgirl - 2

Dnes v 1:16 | Bonneris
Pokračování z deníku operátorky.

Z nás nováčků jsme zbyly pouze dvě - zbylé čtyři odešly, protože to tam jaksi neudýchaly. Na práci s lidmi, jak je známo, musíte mít žaludek, a pro práci operátora, kdy musíte zachovat dekórum za každých okolností, to platí dvojnásob. Na takovou práci musí mít člověk holt povahu. No a to ty ženský neměly.
Jedna z nich to vzdala hned během školení, ta další po proškolení a podepsání smlouvy už nepřišla, další - kterou jsem si mimochodem za tu dobu moc oblíbila - to vzdala před týdnem a hned po ní další. Obě byly sice moc hodné, šikovné a tak dál, ale složily se hned jak narazily na zákazníka debila, co na ně do telefonu trochu zazvrčel a pak potají za rohem brečely. Jasně, jednou jsem k breku taky neměla daleko, ta ženská se kterou jsem mluvila byla absolutní mrcha, povyšovala se nademnou a pak mi řekla že dělala tu samou práci jako já, akorát že u o2 a že já to dělám na hovno.

Související obrázek
 

Tajný deník call girl - 1

3. srpna 2017 v 18:35 | bonneris
Po rozhovoru s mým nadřízeným jsem dostala návrh a zároveň povolení psát si svůj malý tajný deník call girl, aneb jaké to jé být operátorkou.
A tak píšu svůj první článek o životě call girl - holky na zavolání v NEsprostém slova smyslu.

Takový malý dobrodružství

29. července 2017 v 22:00 | bonneris
Dnes jsem se tak trochu pohádala s mámou. Vlastně jsme se pohádaly docela dost. Měla jsem jeden jedinej víkend volno po celým měsíci a chtěla jsem si trochu odpočinout. Jí nenapadlo nic jinýho než přijet po prakticky měsíci domů a začít strhávat dlažbu a představovala si, že jí pomůžu. Ač nerada a s kecama, protože vážně nechápu proč to chtěla sundat, jsem šla pomoct. Zanadávala jsem si, že to nejde a že to tu bude vypadat hrozně a ona mě s křikem vyhodila z kuchyně a nadávala mi. To mě rozčílilo, nejsem dítě aby si tohle ke mě dovolovala, kor když si tu platím nájem, televizi, internet a všechno. A tak jsem si vzala počítač, sbalila si batůžek a vyšla jsem ven - původně do kavárny. Pak mi ale došlo, že jediná kavárna ve městě, kde dělali dobré kafe se násilně stala nekuřáckým prostorem a já si vážně potřebovala zapálit.

No, změnila jsem směr a šla k řece, kde jsem snad nikdy nikoho nepotkala, abych mohla být chvíli sama, v přírodě a v tichosti. Jenže u řeky se to jen hemžilo cyklisty, turisty a uřvanýma dětma. A šla jsem dál a dál, a pořád tam někdo byl.
 


Pasivní příjem

23. července 2017 v 12:34 | bonneris
Neustále jsem si lámalu hlavu nad tím, jak si zajistit nějaký stálý pasivní příjem, který se mi bude v Dutchlandu určitě hodit. Něco, co by se časem mohlo stát i hlavním příjmem (ne že bych nějak plánovala nepracovat a válet si šunky, protože to by mě nebavilo). Rozhodně je ale fajn mít jako zdroj příjmu něco, co můžu dělat kdekoliv na světě a stačí mi k tomu notebook a připojení k internetu. A protože já hodlám cestovat, bude se mi to hodit dvojnásob.

Výsledek obrázku pro we heart it.com

Miluj svůj život

20. července 2017 v 18:51 | bonneris
Nerada bych aby někdo tento článek bral jako sprostý vychloubání, ale nedalo mi to. Celý týden okolo tohoto tématu chodím, a nakonec jsem si musela sednout a napsat tohle: miluju svůj život.
No vážně, jsem naprosto spokojená, svůj život miluju a neměnila bych naprosto, absolutně nic. Mám hezkou práci, ve které se mi daří, dnes jsem měla meeting s šéfovou a byla ze mě nadšená. Mám úžasnýho chlapa, kterej mi neustále nosí kytky, i když nic neslavím - prostě jen tak pro radost mi přinese kytici oblíbených tulipánů, je romantik se smyslem pro humor a zároveň je pro mě skálou, o kterou se můžu kdykoliv opřít, když zrovna nemám den. Mám dvě skvělý ségry, který jsou zároveň mýma nejlepšíma kamarádkama, dva malý sladký synovce a třetího na cestě a báječnou maminku, která si vždycky ví se vším rady a vždy si dokáže poradit a která mě naučila se se životem trochu porvat.

Párová bublina

17. července 2017 v 17:02 | bonneris
Jsem si na sto procent jistá, že se to jako ženský nestává jenom mě.
Vždy, když jdu s přítelem nakoupit, někam se najíst, do kina, vždycky to trvá hrozně dlouho. A chlapi to samozřejmě rádi svádí na nás ženy, že my to protahujeme, že my si zbytečně vymýšlíme a nakonec lítáme po nákupáku hodiny. Jenže ona pravda je úplně někde jinde. Ve skutečnosti je to totiž tak, že jakmile my ženy jdeme nakupovat/najíst se/do kina s drahou polovičkou, dostáváme do jakési bubliny, která nás učiní neviditelnými a musíme čekat. A čekat a čekat. Dokud nevystojíme frontu.

ice cream, pink, and food image

Když jdu nakoupit sama, jsem hotová během chvíle, přičemž mi milý pán stojící vedle pomůže s kartonem mlíka. Jiný pán mě zase pustí před sebe, abych nemusela čekat ve frontě. A když dojdu do autosusu nebo jiný hromadný dopravy, nestane se mi, že bych si nesedla. Na obědě s holkama z práce jsme obsloužený absolutně ihned i během poledního obědového frmolu, přičemž na mě můj oblíbený číšník nezapomene s capučínem s půl kilem skořice - nese ho jak mě vidí. Zkrátka když jsem sama nebo v ženské společnosti, tak s výjimkou pošty na pořadník podle čísel, nečekám takřka nikdy a nikde.
Ovšem jakmile se objevím v blízkosti s chlapem, podobný věci se mi nestanou. Nervní čekám dvacet minut ve frontě, i když máme jen nanuk a limonádu, jídelní lístky v restauraci nám přinesou až je přinesou, přičemž čas od času mi dokonce spletou objednávku a místo kuřecí quesadily dostanu hovězí burrito (což se mi samotný ještě nestalo) a pak v autobuse stojíme a čekáme půl hodiny a modlíme se, aby někdo na první zastávce sakra vystoupil a my si mohli sednout.
Tak si říkám, vážně to mají chlapi takhle těžký a je jejich den takhle dlouhej a náročnej, nebo jejich den vypadá podobně jako den ženský, která je někde sama a zvrtne se to přesně ve chvíli, kdy už ten chlap sám neni, tak jako u nás žen? Je to párová smůla a nebo jen smůla mužská? Jestli tohle čte nějakej chlap, schválně mi napište do komentářů, protože mě to opravdu zajímá.

Jak jde čas

8. července 2017 v 22:42 | bonneris
Poslední dobou se mi často stává, že mě někdo zdraví a baví se se mnou, jako by mě znal nejlíp na světě a já nedokážu přijít na to, kdo to sakra byl. Po čase se dozvím, že to byl kamarád nebo kamarádka ještě ze základní školy. Jak jde čas, lidi se mění, vyvíjí se. A tak se stalo, že jsem se střetla s klukem, který byl o dost vyšší než já, měl hlubokej hlas a tělo samý sval. Nedlouho na to jsem zjistila, že to je ten malý klučík, kterýho jsem hlídala a kterej mě měl tak rád, když mu bylo sedm. A pak vidím fotku ségry mojí dávné kamarádky, se kterou jsem byla denodenně pečená vařená, ségry, která byla typický malý spratek, co si je rozhodlej všechno vyřvat a vydupat - a teď je z ní malá dáma v černých večerních šatech a já ztrácím hlavu. Jak je vůbec možný, že se to všechno tak mění? Nevidíte někoho pár let a pak se dozvíte, že se mezitím stihli vzít, splodit dítě a zase se rozvést. Trochu mě to děsí a říkám si, že nakonec ti dospěláci měli přece jenom pravdu, když nám jako dětem říkali, že čas letí jako voda a že jsme rok od roku jiní, vyšší, ženštější/mužnější, dospělejší. A my se vždycky jen nechápavě usmáli a kývli hlavou. Teď to můžeme pozorovat kolem sebe. Lidi se mění. Rychle.

Obchod a komunikace v běžném životě

6. července 2017 v 10:26 | bonneris
Nikdy dřív jsem se nad tím ani nepozastavila. Nikdy dřív mě ani nenapadlo, že tyhle dvě věci spolu nějak souvisí. Ale souvisí. S obchodem totiž souvisí tak nějak všechno.

Je jedno, jestli máte stánek s ovocem, jestli děláte v bance, pojišťováka, nebo jste jen první den v nové práci, nebo máte nějaký šílený nápad. Vždycky když se pro něco nadchnete, snažíte se to prodat.
Tak nějak jsem převzala pracovní obchodní komunikaci do svého osobního života.
Teprve teď jsem pochopila, jak to dělají ti jedinci kteří si vždycky něco umanou a pak toho dosáhnou. Oni to prostě prodají.

Buďte k sobě upřímní

28. června 2017 v 0:39 | bonneris
Pořád v životě tápete a hledáte co by vás bavilo, a pořád to není to pravé ořechové? Vždycky je tady nějaký ALE.
Problémem může být to, že sami k sobě občas nejme úplně upřímní. Možná, že se chceme nějak vidět, a tak o tom pořád mluvíme a děláme ze sebe něco, co nejsme. A ve výsledku to dopadne tak, že do něčeho vložíte horu úsilí a nakonec to pustíte, ani nevíte proč. Jen cítíte, že je tam něco špatně, že něco nehraje a je vám najednou nepříjemně. A pak jste zase na začátku, nejspíš si dáte skleničku vína a pak zaujmete polohu plodu a děláte že neexistujete.

Neuzavřené záležitosti

25. června 2017 v 18:58 | bonneris
Co je to za svět, že se pořád všechno kolem točí okolo jedinýho člověka?

Pamatujete si ještě na články, kde jsem brečela, že miluju dva lidi najednou? Nebyl to nějakej puberťáckej rozmar, byla to docela vážná a ošemetná věc. Všchny ty články jsou o jednom člověku. O někom, do koho jsem se tak zbláznila, že mi to doslova a do písmene zatemnilo mozek.

Kam dál