Článek na počest

8. ledna 2018 v 16:37 | Bonneris
Právě píšu poslední článek na svém milovaném, růžovém noutbůčku. Je to článek o ničem. Pouze jsem chtěla ještě naposledy na svým broučkovi něco napsat, protože dnes večer ho z důvodu nefunkčnosti touchpadu po instalaci win 10 prodávám a od zítřka budu mít už jiný.

Noťas se mnou byl při založení téhle webovky, při hledání mé práce, při startu mojí knížky, v dobrém i ve zlém.
Nechť budoucí majitel noťas opraví a slouží mu dobře.

Stejně, touchpad celou dobu co jsem měla 8.1 fungoval, bez jediné chybičky, a najednou po přeinstalaci nereaguje na ovladače a pc slovo touchpad nezná. Teď si říkám, že já kráva si ten bezproblémový osmičkový operační systém nenechala, mohla jsem mít klid a nemusela se s ním loučit. Je to divný, ale mám k tomu počítači opravdu osobní vztah. A navíc je celej růžovej.

Buď sbohem.
Bonneris
 

Čistá v čistém

1. ledna 2018 v 15:48 | Bonneris
Jelikož hned na začátku roku mě čeká opravdu veliká spousta povinností a zařizování a krásně se to na sebe kupí a navaluje, chtěla jsem do toho roku přijít s čistou hlavou a s čistým domovem. Už 14 dní jsem tedy doma uklízela, abych tu měla čisto. Úklid ale neznamenal jen vytření podlahy a umytí oken, brala jsem to opravdu z gruntu tím stylem, že jsem ze skříní vyházela všechny věci na zem, jak moje, tak i přítele, každý stál z jedný strany a on držel v ruce obrovský odpadkový pytel. Nesmělo doma zůstat nic, co jsme zapoměli že máme, co nenosíme, co nepoužíváme... vlastně bude jednodušší napsat, že jsme si nechali pouze oblíbené oblečení, hrst léků a kapesníčků a náplastí v lékárničce a většinu ložního prádla a knížky (a samozřejmě většinu mojí kosmetiky). Zkrátka cokoliv jsme za poslední měsíc nepoužili alespoň jednou, to šlo do pytle. Vyhodili jsme asi 13 velkých odpadkových pytlů, těch obrovských a pevných a několik menších.

Lezla jsem tady s hadrem v ruce a dezinfekcí a jak šílená čistila podlahu, gauč, postele a každé smítko prachu.

A better life

Zní to bláznivě, ale při tom všem co se na nás valí, mi i obyčejný hledání ponožek ráno přijde hrozně stresující a časubírající záležitost. I nevybalenej toaletní papír strašně zdržuje. Navíc, až přijde čas a budeme muset sbalit svý životy do krabic, už tak to bude dost složitý a stejně určitě ještě něco dáme pryč, i když toho už nebude tolik.

To, že jsem v čistým prostředí mi odjakživa umožňovalo myslet s čistou hlavou, líp si všechno zorganizovat a hlavně se u toho tolik nevztekat, což mi pak taky ubíralo pěknou dávku času. A když si necháte jen to co máte opravdu rádi a zbytek vyhodíte, funguje to dvojnásob. Takže včera, než jsme odpálili šampus, jsem sice byla pořád trochu nervózní z toho všeho, ale zároveň jsem věděla, že to zvládnu. Jenom že to bude trochu záhul.
Taky jsem si naordinovala zdravější způsob života, hodně smoothies, žádný energiťáky, méně cigaret a sladkostí a rychláče a více kuřecí šunky a špenátu. A taky jsem si konečně založila účet a začnu s těma binárníma opcema.

Takže tak nějak totální očista těla, duše, i domova a můžu říct, s tímhle jako by ze mě spadly alespoň tři velký kameny.

Hodně štěstí do budoucna všem.
Vaše Bonneris

Začněte rok dobrým skutkem - zdarma!

1. ledna 2018 v 12:35 | Bonneris
Našla jsem na netu jednu stránku, kde můžete podporovat zvířata v útulcích úplně zdarma online - funguje to tak že za každé kliknutí se naplní jedna miska zvířeti v útulku. Je to nenáročné, rychlé a zdarma a těm zvířatům to opravdu pomůže, je to něco co má smysl, tak proč nad tím nestrávit těch pár vteřin?

Dokonce se dá nastavit upozornění do mailu, chodí vám to každý den přibližně ve stejnou dobu - já klikám většinou kolem páté odpoledne, když přijdu z práce.

Takže odkaz házím dolů a přeji všem úspěšný start do Nového roku.


 


Youtube scéna

30. prosince 2017 v 17:51 | Bonneris
Vždycky jsem tak nějak obdivovala youtubery. Vlastně dělají tak nějak to co my tady na blogu, ale nebojí se ukázat k tomu svůj obličej, i svůj život. Vystupují sami za sebe, ne jen pod přezdívkou, jako třeba já. Není ale youtuber jako youtuber.
Jsou tací, kteří jsou opravdu přínosem, jejich videa vám něco poví. Například já moc ráda koukám na kanál Michala Šopora (odkaz) nebo KamFit (odkaz), nebo Anie Songe (odkaz). Jsou to lidé žijící v zahraničí, a rádi vám dají nahlédnout do jejich života, jak to funguje za hranicemi, motivují vás abyste pohli zadkem a něco se svým životem udělali. Na nic si nehrají a prostě jsou jací jsou. A po shlédnutí nějakého jejich videa se třeba zamyslíte, nebo se něco dozvíte.

Pak jsou tu ale i tací, který bych označila spíš za parazity. Např. TVTwixx, Pstruh a další. Jeden dělá rádoby pranky na lidi, přičemž se nebojí si přes svojí péřovku navlíknout tričko od policie, značku se zákazem odbočení přelepí na maximální rychlost 30, a pak tam stojí s partičkou kamarádů a "měří" lidem rychlost. Nevím jestli jim tohle video někdo sežral, každopádně přelepit zákaz odbočení je docela nebezpečná věc, a tímto si můžou taky klidně vzít na triko autonehodu.

Nebo Pstruh, který má vlastně celý svůj kanál založený na tom, že někoho hejtí, pomlouvá, dělá reakční videa... Co je to za přínos a jak se to liší například od Blesku?? Samej shit, kterej vám akorát bere čas, nic vám to nedá, neřekne, nic se nedozvíte, maximálně to že nějakej jinej youtuber je třeba teplej (a? problém je v čem?) (Odkaz)

Jedna věc je, když děláte srandu, pobavíte tím například i toho, koho jste vyprankovali, ale za podmínky že mu o tom nakonec řeknete a poprosíte o souhlas se zveřejněním, a jiná věc je podělávat lidi, zveřejnit je na sociálních sítích, pomlouvat je a to všechno bez jejich vědomí a souhlasu. Vážně jim to málo, co si na českém youtube vydělají, za tohle stojí? Samozřejmě každý má právo na vlastní názor a chápu, že je spousta lidí co na to kouká (stejně jako je randál lidí co si čte ten Blesk...) ale really, není vám, co na to koukáte, líto každé minuty, co nad takovým videem promarníte? Ani tu jednu jedinou minutu, kterou nad tím strávíte vám už nikdo nevrátí, a že se nám na konci takovýhle minuty sečtou...

No posuďte sami na následujícím příkladu:




...
Posuďte sami, jaké video je přínosem, pohlazením po duši a které prachsprostě upravená shitka, která má někoho akorát naštvat a zesměšnit...

Tímto bych tedy ráda poděkovala těm výše zmíněným - Šoporovi, Kamilovi a Anie Songe, kteří jsou pro spoustu z nás opravdu přínosem.

Jen tak mimochodem, omlouvám se jestli se vám článek špatně zobrazí, bohužel s tím teď přes veškerou snahu nemůžu nic udělat. Přijde mi že má blog malý výpadek co se týče formátování :)

Roztěkaná

29. prosince 2017 v 16:40 | Bonneris
Do konce roku zbývá 1 dní, 7 hodin, 26 minut a 55 sekund. (http://www.in-cas.cz/odpocet/)
Chvílema se směju a hledám si online práci, doufajíc že mi nějaká pěkná spadne do klína a čekajíc, že mi přímo vletí pečenej holub přímo do pusy, a chvílema se klepu strachy a brečím, protože se bojím, že to nezvládnu, a že se všechno nějak posere.

To, co obvykle dělám abych se uklidnila, jako je úklid, vaření, pečení, poslouchání písniček mýho kámoše, to všechno co na mě obvykle působí jako uklidňovadlo, mě teď spíš rozdráždí. Nedokážu si nějak pročistit hlavu, a to jsem doma, "odpočívám", tak jak jsem si přála. Nedovedu si představit, že se teď 2. ledna vrátím do práce hádat se s lidma o tarifech :D Přijde mi to tak směšný.

A taky mi přijde směšný to, že 27. března odjíždíme pryč. Nevíme ještě kam, nevíme kde budeme bydlet, nevím co tam budeme dělat, ale jedeme. Je to vůbec poprvé co můžu řict, že nevím, kde budu za tři měsíce touto dobou psát svůj další článek sem.

A čas je neúprosný a běží a běží. Jen než jsem dopsala tenhle kratičkej článek, kterej je spíš pouhým výkřikem, tak:
Do konce roku zbývá 1 dní, 7 hodin, 19 minut a 32 sekund.

eyes, glitter, and blue image

Sedm dní

24. prosince 2017 v 21:07 | Bonneris
Momentálně to vnímám skoro stejně zlověstně jako kdyby mi zazvonil telefon a z něj se ozvala Samara: "sedm dní..."

Ne, nezbláznila jsem se. Do konce roku zbývá jenom sedm dní a tentokrát to pro mě znamená něco víc: posledních sedm dní starého života. Posledních sedm dní klidu. Zbývá mi ještě tolik věcí, co musím stihnout během následujících tří měsíců:

  1. Dodělat tu pojebanou autoškolu.
  2. Naočkovat psa.
  3. Sehnat si práci v Holandsku.
  4. Vyřídit si papíry do Holandska.
  5. Našetřit konečně nějakou korunu, protože nemá zhola nic (to jsem ale frajerka, co?)
  6. Zajistit bydlení.
  7. Zajistit mámě bydlení.
  8. Možná zajistit náhradní bydlení pro mojí milovanou fenku, která s náma možná vůbec nepojede, protože přítelovi zjistili alergii a náběh na astma, takže tohle asi nejvíc problém...
  9. Podat výpověď v práci.
  10. Rozloučit se se všema.
  11. Sbalit celej svůj život do krabice a odjet žít a pracovat někam, kde jsem nikdy nebyla, do města, o němž jsem nevěděla, že vůbec existuje.
A ano, vím že tohle všechno (až na mýho chudáčka psa) jsem vždycky chtěla, ale i přesto mě to všechno hrozně stresuje, a čím dál víc mám chuť stočit se do klubíčka a v klidu si vyřídit hypotéku na byt online, tady v Čechách.

Jenže pak se podívám na ruku, kam jsem si nechala vytetovat "Stop thinking, do it!" a vzpomenu si, že tohle dělám pokaždý. Vždycky se pro něco nadchnu, pak dostanu strach a uteču, a pak toho akorát lituju. Takže ano, mám strach. Poprvé mám šílenej strach, co bude a nebude, a mám posledních sedm dnů, kdy se můžu válet, bavit se s rodinou a kamarády, než budu řešit vštší problémy, než že ségře někdo snědl polívku nebo že mi synovec zase poblinkal vlasy.

Mám strach, že:

  1. Si nenajdu práci.
  2. Že moje angličtina je fakt špatná.
  3. Že přijdu o psa.
  4. Že to nezvládnu a nechám veškerou odpovědnost na svém příteli.
  5. Že tu nechám maminku napospas dvěma šíleným sestrám, který ji nebudou volat a nebudou se o ni starat.
  6. Že se všechno posere.
A pak si vzpomenu, že já zvládnu vždycky všechno a že jsem až na pár výjimek hroznej klikař.

Letos si koupíme rachejtle a odpálíme ohňostroj na sbohem našim starým já, i když je to dost sentimentální, tak nějak to oba potřebujeme.
Líbí se mi, jak si s námi život hraje a jak nás vždycky zavane někam, kam jsme nikdy netušili, že dolétnem.

Spěchání

21. listopadu 2017 v 23:05 | Bonneris
Dost dlouho jsem nic nenapsala. Důvod?
Čas.
Triliarda věcí co MUSÍM.

Tohle mi opravdu bere dech. Člověk kolikrát ráno vstává v pět, aby stihnul jízdy, práci, oběhat příbuzný, navštívit mamku co je marod, zajistit zaplacení účtů nejen svých, ale i ségry, která nemá internetový bankovnictví, a ještě k tomu bejt "správná ženská" a čas od času doma uklidit, vyprat, uvařit... Zaběhnout jenom rychle k ségře pohlídat děti, potom při cestě domů si vzpomenout, že vlastně nemám nakoupeno a musím se vrátit, abych mohla právě uvařit.

Kde na to mám sakra brát čas, na tohle všechno, když nemám čas ani na to, abych si mohla pustit písničky a chvilku prostě psát?

Tak moc jsem potřebovala vypnout, že mě nakonec můj miláček odtáhnul na týden do lázní do Varů. Užívala jsem si tam bublinkatou čokoládovou whirpoolku, zábaly, rauty, víno a pivo a procházky na čerstvým vzduchu a konečně jsem přepnula režim do stavu "slow".

Chvíli jsem nevěděla, jak se to dělá nic nedělat. Prostě jsem to zapoměla. Takže klasicky, jakmile jsme přišli na pokoj, hned jsem běžela před prvním použitím vydrhnout koupelnu, vybalit, všechno složit a roztřídit a košile pověsit, sladkosti a pochutiny co jsme si nakoupili cestou roztřídit do šuplíčku, nápoje a kafe dát za okno. A pak když jsem to všechno měla hotový, stála jsem uprostřed místnosti, hned za mnou obrovská postel s voňavým povlečením a naproti veliká televize, všechno to na mě volalo "Haló, pojď se už válet!" a já tam stála a říkala si: "Coože, to je jako všechno?" A byla jsem z toho taková nesvá. Po čase se mi ale opravdu povedlo vvpnout, a tak i když jsem měla sebou noťas, nedostala jsem se k tomu psaní nakonec ani na chvíli... Moje knížka stagnuje, není čas.

V těchto chvílích si říkám, jak ráda bych:
  1. Zkončila v práci, úplně, nebyla bych zaměstnaná
  2. Nedělala bych žádný domácí práce
  3. Nevařila bych
  4. Zahodila bych telefon a internet bych si zapla jenom ve chvíli, kdy bych fakt potřebovala něco najít
  5. Nemluvila bych
  6. Nemalovala bych se
  7. Nefintila se
  8. Nehlídala ségře děti, a nebyla bych ochotná se dvakrát vracet pro tabák přes celý město, aby měla co kouřit, když se sama nikam nedostane
  9. Měla nějakýho sluhu, který za mě všechno zařídí kdykoliv si písknu
  10. Nemusela venčit psa, pokaždý když se na mě smutně podívá,
a prostě se přepla do trvalýho slow-režimu a nedělala nic.
Jenomže tohle mi vydrží vždycky jenom pár dní, někdy jen pár hodin. Protože to mám prostě v povaze. Jsem kofeinová královna, která se nikdy nezastaví, která často pláče že den má jen 24 hodin, že je to málo a že chci dělat všechno. Problém je, že se občas tak unavím, že doslova padám na hubu, někdy usnu jen tak v sedě z naprostýho vyčerpání (jako tenkrát v trafice na bedně s novinama) a taky mě strašně vytáčí, když mi někdo pořád volá, kvůli kravinám. A tak čas od času bývám trochu nepříjemná. Občas se divím tomu svýmu světci, že to se mnou vydrží, protože upřímně a na rovinu, občas ze mě lidi asi trochu magoří.

coffee, quotes, and slow down image

Pořád jedu tak nějak z extrému do extrému. Ale proč vlastně ne. Když můžu, tak dělám všechno co mě baví (i to co musím) a když už mi dojde dech, tak se prostě zastavím, odpočinu si v lázních, nechám se celá zabalit do horký rašeliny a pak se vykoupu v čokoládě, dám si skleničku vína a procházku, sex a válení se v peřinách a je mi zase hej a jsem připravená pokračovat tam, kde jsem přestala. Taková prostě jsem.

Naučte se cizí jazyk z pohodlí domova

4. října 2017 v 2:30 | Bonneris
Jasně, nejlepší možnost jak se naučit cizí jazyk je prostě jet do země, kde se tím jazykem mluví a jít do toho hlavou napřed, ale ne každý má na toto čas, možnosti, nebo povahu.
A jelikož žijeme v digitální době, máme celou řadu možností, jak se cizí jazyk naučit, aniž bychom vytáhli paty z domova.

Zde je několik tipů:
  1. Duolingo,
    appka do telefonu, ve které si můžete zvolit libovolný jazyk který se chcete učit. Celou aplikací vás provádí zelená sovička, která vás pochválí za úspěch, pošle vám upomínku do emailu, když se ted den na učení zrovna vyprdnete atd. Aplikaci si můžou stáhnout jak pokročilí, kteří si chtějí svoje znalosti např. po letech nepoužívání jazyka osvěžit, nebo i úplní začátečníci (dnes jsem ji například stáhla do telefonu mamince). Tahle appka se navíc zaměřuje jak na gramatiku, tak i na stylistiku a správnou výslovnost, která je součástí většiny lekcí. S touhle aplikací vás to určitš bude bavit :)




Jak moc se liší naše dětství z devadesátek s dětstvím teď

3. října 2017 v 11:58 | Bonneris
Pár dost výstižných obrázků, ke kterým ani není potřeba nic dodávat, snad jen: jak sakra můžou dnešní děti vůbec žít bez telefonu z plechovek, řáděním na hřišti nebo posíláním takový tý pružiny co skákala ze schodů?





A modern dating horror story

3. října 2017 v 6:00 | Bonneris
Pokud umíte alespoň trochu anglicky a máte dvě a půl minuty času, určitě si pusťte toto video.


Kam dál