O lidech a psech

Pátek v 23:22 | Bonneris
Právě sháním ke své šestileté, velmi živé parťačce štěně, se kterým bude moci dovádět a bude o něj pečovat. Jak tak projíždím facebook (ano, založila jsem ho a před okolím to tajím, abych mohla pouze hledat štěně), různé weby a útulky, je mi smutno z toho, jak málo štěňat tu vidím a místo toho jsou tu pejsi staří několik let.
 

Střípky

9. května 2018 v 20:50 | Bonneris
Je to zvláštní, jak se člověk dívá s odstupem času na některé věci úplně jinak. Taky se vám někdy stává, že si najednou uvědomíte věci, které jsou nad slunce jasnější, ale až pozdě? A je to pak jak blesk z čistýho nebe a člověk si v duchu dá buďto pořádnou facku, anebo alespoň facepalm...

S kamarádkou jsme takhle byly na trhu, cestou jsme si koupily do plastovýho kelímku pivo a prostě si jen tak povídaly, až jsme nakonec došly na nám oběma zakázané téma: totiž dva chlapí, který nás v minulosti tak trochu - HODNĚ - učarovali (naštěstí máme odlišný vkus :)

A tak jsme lepily ty střípečky dohromady a přitom jsme si uvědomily, že v našem případě už to nemůžeme svést na dočasné pomatení smyslů: to totiž jde udělat když se zblázníte do nějakýho kluka a vydrží to pár dní, týdnů. Klidně i měsíců. Ale jak jsme tak přemýšely, došlo nám, že to už nejsou ani ty měsíce, nýbrž roky. Jsou to roky, co jsme šťastně zadané a roky, co chceme ještě trochu víc. Jsou to čyři roky, co jsme se snad obě najednou zabouchly do svých kámošů - taky letitě zadaných - a oni do nás. Co v takovou chvíli lidi vlastně dělají? Jak se to vlastně může stát, že někoho milujete celym srdcem, ale někde tam vzadu v hlavě přemýšlíte ještě nad někym jiným? A je to špatný, protože jsme emocionálně nevěrný mrchy? Nebo je to dobře, protože si to alespoň dokážeme připustit a navíc máme tak velký srdce, že se tam vejde víc lidí naráz? A nebo je to jedno, protože s tím stejně nejsme ani jedna schopný nic udělat?

No vážně, proč se ve škole raději místo chemických rovnic, který většina z nás v životě nikdy nepoužila, neučí to, jak rozluštit, co člověk vlastně chce?

Zvraty

22. února 2018 v 18:56 | Bonneris
Víte, jak si často něco naplánujete a nakonec je to všechno úplně jinak? Nebo jak ráno vstanete, jdete do práce nebo do školy, a všechno nasvědčuje tomu že to bude den jako každý jiný, a pak se něco stane - něco, co vám život zase obrátí o 180 stupňů, a vy si na konci toho dne jen pohvídnete a řeknete si WOW, OPRAVDU SE TO STALO?

Tak... mě se tohle stává dost často.

To si tak jednou ráno vstanu, jdu si do práce, stejně jako můj chlap. Oba zároveň jsme měli v práci meeting s šéfama. Po devíti hodinách se zase sejdeme doma, oba máme novinky.
Já jsem se stala nejlepší operátorkou celé firmy nejen z mojí pobočky, ale i z té druhé... a ostatní jsem nechala daleko za sebou. Dokonce jsem pokořila 4 nejlepší, které u té firmy dělají od jejího začátku. A přítel? Ten se dozvěděl, že momentálně v Holandsku není žádná volná pracovní pozice, kterou by chtěl dělat, a že jediná možnost jak teda odjet a dělat tuhle práci...
 


Diskuze

27. ledna 2018 v 17:50 | Bonneris
Tak hlasy jsou sečteny a je to jasné - na dalších 5 let tu máme zase Miloše :)

A víte co? Já jsem ráda. Je to jeden z mála lidí zastupujících naši zemičku, co se nebojí říct vlastní názor, i když to bude znamenat, že o něm další den v Blesku někdo napíše, že sympatizuje s Putinem... a dělá dle mého přesvědčení to, co je pro národ nejlepší. Samomzřejmě chápu, že tu bude spousta lidí, kteří si tuhle větu přečetli a poťukají si na čelo, jaká jsem blbá... I můj chlap volil Drahoše místo Zemana, protože ho prostě nemá rád. Ale to nevadí. Lidi mají právo na to si vybrat, vždyť je tu nějaká demokracie, žejo?

Tenhle článek ale není věnovaný ani tak samotným volbám a prezidentovi, jako spíš veřejným diskuzím na netu, kde se o politice lidi baví.

Výsledek obrázku pro diskuze

Například na diskuzním fóru na lide.cz, kam jsem se po letech znovu přihlásila.
A čuměla jsem.
Sama jsem do té diskuze napsala, ale po pár chvílích jsem měla chuť dát si facku za to, že si dobrovolně rozhašuju žaludek. To, jakým způsobem se tam voliči Drahoše vyjadřují o "debílcích, co volili Zemana", jak jsou hnusný, sprostý a arogantní... Vážně není jediný místo na netu, nějaká diskuze, kde lidi fakt diskutují aniž by se nevzájem uráželi takovýmhle způsobem? Jak říkám, každý má právo na názor, ale proč u toho hned někoho urážet? Tohle je za mě ta největší spodina - lidi, co neumí slušně komunikovat a na každýho akorát štěkají, pomlouvají a urážejí. A je to smutný, protože pokud byste někoho takového potkali venku, nepodíval by se vám ani do očí. A tak těm dotyčným nezbývá než sednout k PC urážet někoho slovně na dálku, v bezpečí, za monitorem. To mají hned všichni ramena, že?

Někdy je mi z lidí jako z celku opravdu zle. Doufám že se dotyční, co se takto chovají, chytnou za nos a zamyslí se nad tím svým jednáním s lidmi.

Článek na počest

8. ledna 2018 v 16:37 | Bonneris
Právě píšu poslední článek na svém milovaném, růžovém noutbůčku. Je to článek o ničem. Pouze jsem chtěla ještě naposledy na svým broučkovi něco napsat, protože dnes večer ho z důvodu nefunkčnosti touchpadu po instalaci win 10 prodávám a od zítřka budu mít už jiný.

Noťas se mnou byl při založení téhle webovky, při hledání mé práce, při startu mojí knížky, v dobrém i ve zlém.
Nechť budoucí majitel noťas opraví a slouží mu dobře.

Stejně, touchpad celou dobu co jsem měla 8.1 fungoval, bez jediné chybičky, a najednou po přeinstalaci nereaguje na ovladače a pc slovo touchpad nezná. Teď si říkám, že já kráva si ten bezproblémový osmičkový operační systém nenechala, mohla jsem mít klid a nemusela se s ním loučit. Je to divný, ale mám k tomu počítači opravdu osobní vztah. A navíc je celej růžovej.

Buď sbohem.
Bonneris

Čistá v čistém

1. ledna 2018 v 15:48 | Bonneris
Jelikož hned na začátku roku mě čeká opravdu veliká spousta povinností a zařizování a krásně se to na sebe kupí a navaluje, chtěla jsem do toho roku přijít s čistou hlavou a s čistým domovem. Už 14 dní jsem tedy doma uklízela, abych tu měla čisto. Úklid ale neznamenal jen vytření podlahy a umytí oken, brala jsem to opravdu z gruntu tím stylem, že jsem ze skříní vyházela všechny věci na zem, jak moje, tak i přítele, každý stál z jedný strany a on držel v ruce obrovský odpadkový pytel. Nesmělo doma zůstat nic, co jsme zapoměli že máme, co nenosíme, co nepoužíváme... vlastně bude jednodušší napsat, že jsme si nechali pouze oblíbené oblečení, hrst léků a kapesníčků a náplastí v lékárničce a většinu ložního prádla a knížky (a samozřejmě většinu mojí kosmetiky). Zkrátka cokoliv jsme za poslední měsíc nepoužili alespoň jednou, to šlo do pytle. Vyhodili jsme asi 13 velkých odpadkových pytlů, těch obrovských a pevných a několik menších.

Lezla jsem tady s hadrem v ruce a dezinfekcí a jak šílená čistila podlahu, gauč, postele a každé smítko prachu.

A better life

Zní to bláznivě, ale při tom všem co se na nás valí, mi i obyčejný hledání ponožek ráno přijde hrozně stresující a časubírající záležitost. I nevybalenej toaletní papír strašně zdržuje. Navíc, až přijde čas a budeme muset sbalit svý životy do krabic, už tak to bude dost složitý a stejně určitě ještě něco dáme pryč, i když toho už nebude tolik.

To, že jsem v čistým prostředí mi odjakživa umožňovalo myslet s čistou hlavou, líp si všechno zorganizovat a hlavně se u toho tolik nevztekat, což mi pak taky ubíralo pěknou dávku času. A když si necháte jen to co máte opravdu rádi a zbytek vyhodíte, funguje to dvojnásob. Takže včera, než jsme odpálili šampus, jsem sice byla pořád trochu nervózní z toho všeho, ale zároveň jsem věděla, že to zvládnu. Jenom že to bude trochu záhul.
Taky jsem si naordinovala zdravější způsob života, hodně smoothies, žádný energiťáky, méně cigaret a sladkostí a rychláče a více kuřecí šunky a špenátu. A taky jsem si konečně založila účet a začnu s těma binárníma opcema.

Takže tak nějak totální očista těla, duše, i domova a můžu říct, s tímhle jako by ze mě spadly alespoň tři velký kameny.

Hodně štěstí do budoucna všem.
Vaše Bonneris

Začněte rok dobrým skutkem - zdarma!

1. ledna 2018 v 12:35 | Bonneris
Našla jsem na netu jednu stránku, kde můžete podporovat zvířata v útulcích úplně zdarma online - funguje to tak že za každé kliknutí se naplní jedna miska zvířeti v útulku. Je to nenáročné, rychlé a zdarma a těm zvířatům to opravdu pomůže, je to něco co má smysl, tak proč nad tím nestrávit těch pár vteřin?

Dokonce se dá nastavit upozornění do mailu, chodí vám to každý den přibližně ve stejnou dobu - já klikám většinou kolem páté odpoledne, když přijdu z práce.

Takže odkaz házím dolů a přeji všem úspěšný start do Nového roku.



Youtube scéna

30. prosince 2017 v 17:51 | Bonneris
Vždycky jsem tak nějak obdivovala youtubery. Vlastně dělají tak nějak to co my tady na blogu, ale nebojí se ukázat k tomu svůj obličej, i svůj život. Vystupují sami za sebe, ne jen pod přezdívkou, jako třeba já. Není ale youtuber jako youtuber.
Jsou tací, kteří jsou opravdu přínosem, jejich videa vám něco poví. Například já moc ráda koukám na kanál Michala Šopora (odkaz) nebo KamFit (odkaz), nebo Anie Songe (odkaz). Jsou to lidé žijící v zahraničí, a rádi vám dají nahlédnout do jejich života, jak to funguje za hranicemi, motivují vás abyste pohli zadkem a něco se svým životem udělali. Na nic si nehrají a prostě jsou jací jsou. A po shlédnutí nějakého jejich videa se třeba zamyslíte, nebo se něco dozvíte.

Pak jsou tu ale i tací, který bych označila spíš za parazity. Např. TVTwixx, Pstruh a další. Jeden dělá rádoby pranky na lidi, přičemž se nebojí si přes svojí péřovku navlíknout tričko od policie, značku se zákazem odbočení přelepí na maximální rychlost 30, a pak tam stojí s partičkou kamarádů a "měří" lidem rychlost. Nevím jestli jim tohle video někdo sežral, každopádně přelepit zákaz odbočení je docela nebezpečná věc, a tímto si můžou taky klidně vzít na triko autonehodu.

Nebo Pstruh, který má vlastně celý svůj kanál založený na tom, že někoho hejtí, pomlouvá, dělá reakční videa... Co je to za přínos a jak se to liší například od Blesku?? Samej shit, kterej vám akorát bere čas, nic vám to nedá, neřekne, nic se nedozvíte, maximálně to že nějakej jinej youtuber je třeba teplej (a? problém je v čem?) (Odkaz)

Jedna věc je, když děláte srandu, pobavíte tím například i toho, koho jste vyprankovali, ale za podmínky že mu o tom nakonec řeknete a poprosíte o souhlas se zveřejněním, a jiná věc je podělávat lidi, zveřejnit je na sociálních sítích, pomlouvat je a to všechno bez jejich vědomí a souhlasu. Vážně jim to málo, co si na českém youtube vydělají, za tohle stojí? Samozřejmě každý má právo na vlastní názor a chápu, že je spousta lidí co na to kouká (stejně jako je randál lidí co si čte ten Blesk...) ale really, není vám, co na to koukáte, líto každé minuty, co nad takovým videem promarníte? Ani tu jednu jedinou minutu, kterou nad tím strávíte vám už nikdo nevrátí, a že se nám na konci takovýhle minuty sečtou...

No posuďte sami na následujícím příkladu:




...
Posuďte sami, jaké video je přínosem, pohlazením po duši a které prachsprostě upravená shitka, která má někoho akorát naštvat a zesměšnit...

Tímto bych tedy ráda poděkovala těm výše zmíněným - Šoporovi, Kamilovi a Anie Songe, kteří jsou pro spoustu z nás opravdu přínosem.

Jen tak mimochodem, omlouvám se jestli se vám článek špatně zobrazí, bohužel s tím teď přes veškerou snahu nemůžu nic udělat. Přijde mi že má blog malý výpadek co se týče formátování :)

Roztěkaná

29. prosince 2017 v 16:40 | Bonneris
Do konce roku zbývá 1 dní, 7 hodin, 26 minut a 55 sekund. (http://www.in-cas.cz/odpocet/)
Chvílema se směju a hledám si online práci, doufajíc že mi nějaká pěkná spadne do klína a čekajíc, že mi přímo vletí pečenej holub přímo do pusy, a chvílema se klepu strachy a brečím, protože se bojím, že to nezvládnu, a že se všechno nějak posere.

To, co obvykle dělám abych se uklidnila, jako je úklid, vaření, pečení, poslouchání písniček mýho kámoše, to všechno co na mě obvykle působí jako uklidňovadlo, mě teď spíš rozdráždí. Nedokážu si nějak pročistit hlavu, a to jsem doma, "odpočívám", tak jak jsem si přála. Nedovedu si představit, že se teď 2. ledna vrátím do práce hádat se s lidma o tarifech :D Přijde mi to tak směšný.

A taky mi přijde směšný to, že 27. března odjíždíme pryč. Nevíme ještě kam, nevíme kde budeme bydlet, nevím co tam budeme dělat, ale jedeme. Je to vůbec poprvé co můžu řict, že nevím, kde budu za tři měsíce touto dobou psát svůj další článek sem.

A čas je neúprosný a běží a běží. Jen než jsem dopsala tenhle kratičkej článek, kterej je spíš pouhým výkřikem, tak:
Do konce roku zbývá 1 dní, 7 hodin, 19 minut a 32 sekund.

eyes, glitter, and blue image

Sedm dní

24. prosince 2017 v 21:07 | Bonneris
Momentálně to vnímám skoro stejně zlověstně jako kdyby mi zazvonil telefon a z něj se ozvala Samara: "sedm dní..."

Ne, nezbláznila jsem se. Do konce roku zbývá jenom sedm dní a tentokrát to pro mě znamená něco víc: posledních sedm dní starého života. Posledních sedm dní klidu. Zbývá mi ještě tolik věcí, co musím stihnout během následujících tří měsíců:

  1. Dodělat tu pojebanou autoškolu.
  2. Naočkovat psa.
  3. Sehnat si práci v Holandsku.
  4. Vyřídit si papíry do Holandska.
  5. Našetřit konečně nějakou korunu, protože nemá zhola nic (to jsem ale frajerka, co?)
  6. Zajistit bydlení.
  7. Zajistit mámě bydlení.
  8. Možná zajistit náhradní bydlení pro mojí milovanou fenku, která s náma možná vůbec nepojede, protože přítelovi zjistili alergii a náběh na astma, takže tohle asi nejvíc problém...
  9. Podat výpověď v práci.
  10. Rozloučit se se všema.
  11. Sbalit celej svůj život do krabice a odjet žít a pracovat někam, kde jsem nikdy nebyla, do města, o němž jsem nevěděla, že vůbec existuje.
A ano, vím že tohle všechno (až na mýho chudáčka psa) jsem vždycky chtěla, ale i přesto mě to všechno hrozně stresuje, a čím dál víc mám chuť stočit se do klubíčka a v klidu si vyřídit hypotéku na byt online, tady v Čechách.

Jenže pak se podívám na ruku, kam jsem si nechala vytetovat "Stop thinking, do it!" a vzpomenu si, že tohle dělám pokaždý. Vždycky se pro něco nadchnu, pak dostanu strach a uteču, a pak toho akorát lituju. Takže ano, mám strach. Poprvé mám šílenej strach, co bude a nebude, a mám posledních sedm dnů, kdy se můžu válet, bavit se s rodinou a kamarády, než budu řešit vštší problémy, než že ségře někdo snědl polívku nebo že mi synovec zase poblinkal vlasy.

Mám strach, že:

  1. Si nenajdu práci.
  2. Že moje angličtina je fakt špatná.
  3. Že přijdu o psa.
  4. Že to nezvládnu a nechám veškerou odpovědnost na svém příteli.
  5. Že tu nechám maminku napospas dvěma šíleným sestrám, který ji nebudou volat a nebudou se o ni starat.
  6. Že se všechno posere.
A pak si vzpomenu, že já zvládnu vždycky všechno a že jsem až na pár výjimek hroznej klikař.

Letos si koupíme rachejtle a odpálíme ohňostroj na sbohem našim starým já, i když je to dost sentimentální, tak nějak to oba potřebujeme.
Líbí se mi, jak si s námi život hraje a jak nás vždycky zavane někam, kam jsme nikdy netušili, že dolétnem.

Kam dál