Jak je těžké napsat knihu

23. července 2018 v 20:49 | Bonneris
Víc jak rok zpáky jsem začala pracovat na knize, ve které jsem se hodlala vypsat z aktuálního dění. Psaní mi vždycky tak nějak pomáhalo utřídit si myšlenky v hlavě.
A tak jsem sedla a psala, a na tom mém malém, růžovém noťasu, který jsem měla většinu času položený na stole, kde se mimo jiné povalovaly sošky s jednorožci a jiné růžové věci (ačkoliv opravdu nejsem blonďatá barbie 90-60-90 s čivavou v podpaždí) šlo to tak nějak samo. Pak se stala taková nehoda: můj malý, růžový noťásek se rozbil. V tu chvíli jsem neměla moc peněz a nešlo to jinak, musela jsem si pořídit noťas za pět tisíc od značky, která je u mě od té doby sprosté slovo.

Během chvíle jsem zjistila, že na něm nejde pomalu přehrávat žádné video, aniž by se noťas seknul, tzn. ende s posloucháním písniček na youtube během psaní. Tak jsem si šla písničky pustit na mobilu, ale ejhle - nějak tam nefunguje adblock, takže když se vám vždy po 40 vteřinách přehraje reklama, prostě ztratíte nit a posléze i chuť.
Ale zapojila jsem rádio, naladila FM plus a říkala si, jak jsem vyzrála. Nojo, ale po chvíli mě začala zlobit klávesnice - když píšu, nějaký písmenka se prostě nenapíšou: nejhorší je t, o, j a mezerník. Což jsou docela častý znaky, který člověk na tý klávesnici používá tak nějak nejvíc...

 

Problém

22. července 2018 v 23:21 | Bonneris
V životě jsou chvíle, kdy dojdete k závěru, že něco musíte udělat: někdy si musíte koupit nové boty podruhé za měsíc, protože zjistíte, že se hodí víc k té oblíbené kabelce, někdy musíte vypustit páru s kamarády u piva. Jenže většinou slovo "musím" znamená nějakou nemilou povinnost, něco, co už dlouho odkládáte.

Jelikož před několika měsíci vypluly na povrch pravdy, o kterých jsme mohly pouze tušit že jimi jsou, začaly se věci hýbat. Jako když v domě zboříte základní zeď - všechno se klinká ve větru a pokud něco brzy neuděláte, dům spadne.

Já i moje kamarádka jsme roky přehlížely to, že ačkoliv s někým žijeme a hluboce ty lidi milujeme, pořád ještě jsme byly zamilované do někoho jiného. Obě dvě jsme ten problém vyřešily. Na chvíli. Prostě jsme to ignorovaly. Je jasné, že to jednoho dne muselo vybuchnout.
Všechno to začalo tím, že jsme my všichni - já, kamarádka, a ti dva věřili naší další společné kamarádce, a ani chvíli jsme si nepomysleli, že by nás všechny zradila a udělala nám ze života peklo. Během několika týdnů nás natolik oklamala a natolik lhala, že svým způsobem téměř zničila životy šesti lidem. Šesti lidem, kteří si navzájem věřiili a milovali se. Těch šest lidí se navzájem roztříštilo, a jeden z nás zůstal stát sám na druhé straně hřiště s černým Petrem v ruce a vůbec netušil, jak se to mohlo stát. Tím, že ta dotyčná vypustila z pusy lež tak neuvěřitelně odpornou, že se ani jeden z nás neopovažoval vůbec pomyslet na to, že by byla tak zlá a dokázala si něco takového vymyslet. A tak on, ten, kterej mi šeptal do ucha: "Přej si mě" když padala hvězda, ten kterej mě vynesl na vrchol Jurrasic coast při západu slunce, ten kterej mi řekl že mě miloval od chvíle, kdy jsme se poprvé uviděli, tak ten zůstal úplně sám. Po tom co ona řekla, že on udělal, jsem doslova padla na kolena a nemohla vstát dalších několik dnů. Dva moji nejlepší kamarádi, kerý evidentně patřili k sobě, mi stáli po boku a tak mě podporovali, že jeho úplně odsunuli. Protože mi přece tak ublížil. Jenže on nic netušil a nic mi neprovedl. A ona kamarádka následně rozdělila i ty dva, co k sobě patří. A stála tam, milující a chápavá, vždy po ruce pro každého z nás, světice, s medem kapajícím od pusy a nikdo z nás netušil, že to je ona, která nás všechny zničila a která všem lhala. A jak tak šel čas a my všichni bojovali ze všech sil proti tomu co cítíme, všechno se dalo do pohybu a jsme tam, kde jsme byli - akorát je to teď po těch letech všechno mnohem těžší tím, kolik času uplynulo. Najednou jsme všichni někde jinde, nikdo neví kam má jít a jediné, co víme je, že to pořád ještě není pryč a že ignorovat problém opravdu na věci nic nezmění.
A tak, když se mojí kámošce nepovedlo mě přemluvit, abych začala problém řešit já, váha váhavá, vstala a udělala první krok sama. Vstala, došla za ním a domluvila nám sraz, abychom si mohli všechno vyříkat v čase, kdy můj přítel bude týden pracovně v Indii. Druhý týden v srpnu už mám asi dva měsíce dopředu nahlášenou dovolenou a celou dobu jsem cítila, že se něco stane. A je to tady: to, co jsem odkládala tolik let se mi blíží a bude to tu za dva týdny. A já si tak říkám, co mám vlastně dělat, protože ať přemýšlím jak přemýšlím, zase tu bude někdo, kdo zůstane stát se slzama v očích a je úplně jedno, jestli to bude on, můj přítel, nebo já. Jedno nebo druhý nebo třetí, někdo bude nešťastnej.

A ano, vím že nemůžu všechnu vinu házet na bývalou kamarádku a tvrdit že jsem strašná chudinka protože všechno zničila, protože jsem to měla být především já kdo zvedne zadek a alespoň ho vyslechne, jenomže mě to zasáhlo a stáhla jsem se. Jeho zasáhlo že já se stáhla a nic neříkal a když nad tím přemýšlím teď zpětně, bylo to spíš proto, že věděl, že chlapa mám.

Je to tak strašně zamotaný. A strašně mě to unavuje, to řešit. Takže ano, můžu se rozhodnout i tak, že to prostě řešit nebudu, a nechám věci plynout, ale někdy to prostě někam nevede. Zase se dostáváme k tomu, že život a problémy jsou a řeší se jako rovnice, ale tohle už je jinej level a já na matiku vlastně nikdy moc nebyla. Dala jsem si na ruku vytetovat "stop thinking, do it!" abych to měla pořád na očích, ale místo aby mě to nakoplo, jen mi to připomíná, že někdy se ve svých problémech prostě moc plácám. Takže když to nechám zase vyhnít a odložím řešení, kam se dostanu?

Jde vám vkládat články?

22. července 2018 v 23:14 | Bonneris
Z nějakého důvodu mi nejde zveřejnit článek co jsem napsala a píše mi to tady chybu: nelze vložit prázdný článek.
Pár písmenek jde, ale článek je delší. Má někdo podobný problém?

 


Špatný rok

11. července 2018 v 20:44 | Bonneris


Ti co mě znají, nebo alespoň čas od času nakouknou, jestli se tu neokotil nějaký ten článek asi vědí, že jsem nevyléčitelná optimistka a snažím se šířit dobrou náladu. Tenhle rok se mi ale nejspíš ten nahoře rozhodl házet pod nohy všechny klacky, co jich v lese našel. Protože naprosto všechno, co jsem si tenhle rok plánovala, vysnila, dělala, naprosto všechno dopadlo nejhůř jak to dopadnout mohlo, plus se podělaly ještě nějaký další věci navíc.
Počínaje ztrátou iluzí o stěhování se do ráje, následně o stěhování se do Prahy, pak do jakýhokoliv jinýho bytu dopadlo katastrofou a zůstali jsme na tom stejném místě, kde jsme už roky, přes měsíce strachu o přítelovo zdraví kvůli strašákovi jménem rakovina, zdravotní kolaps mojí starší sesry přes zjištění že co se týče jednoho neuzavřeného románku z minulých let, že to já jsem ta hyena, která dala zpátečku bez vysvětlení (ano, zjistila jsem o sobě že jsem toho opravdu schopná a trvalo mi to dva roky, než jsem zjistila že jsem udělala blbost, vážení), po další chirurgickej zákrok na noze, kterej mě upoutal k posteli. Jako kdybych tenhle rok všechno, na co sáhnu, nějak zmrvila. V práci se mi daří spíš nárazově, i když mě šéf nemůže vynachválit, mě samotné ten výkon prostě nestačí.

Výsledek obrázku pro život je těžký

O lidech a psech

22. června 2018 v 23:22 | Bonneris
Právě sháním ke své šestileté, velmi živé parťačce štěně, se kterým bude moci dovádět a bude o něj pečovat. Jak tak projíždím facebook (ano, založila jsem ho a před okolím to tajím, abych mohla pouze hledat štěně), různé weby a útulky, je mi smutno z toho, jak málo štěňat tu vidím a místo toho jsou tu pejsi staří několik let.

Střípky

9. května 2018 v 20:50 | Bonneris
Je to zvláštní, jak se člověk dívá s odstupem času na některé věci úplně jinak. Taky se vám někdy stává, že si najednou uvědomíte věci, které jsou nad slunce jasnější, ale až pozdě? A je to pak jak blesk z čistýho nebe a člověk si v duchu dá buďto pořádnou facku, anebo alespoň facepalm...

S kamarádkou jsme takhle byly na trhu, cestou jsme si koupily do plastovýho kelímku pivo a prostě si jen tak povídaly, až jsme nakonec došly na nám oběma zakázané téma: totiž dva chlapí, který nás v minulosti tak trochu - HODNĚ - učarovali (naštěstí máme odlišný vkus :)

A tak jsme lepily ty střípečky dohromady a přitom jsme si uvědomily, že v našem případě už to nemůžeme svést na dočasné pomatení smyslů: to totiž jde udělat když se zblázníte do nějakýho kluka a vydrží to pár dní, týdnů. Klidně i měsíců. Ale jak jsme tak přemýšely, došlo nám, že to už nejsou ani ty měsíce, nýbrž roky. Jsou to roky, co jsme šťastně zadané a roky, co chceme ještě trochu víc. Jsou to čyři roky, co jsme se snad obě najednou zabouchly do svých kámošů - taky letitě zadaných - a oni do nás. Co v takovou chvíli lidi vlastně dělají? Jak se to vlastně může stát, že někoho milujete celym srdcem, ale někde tam vzadu v hlavě přemýšlíte ještě nad někym jiným? A je to špatný, protože jsme emocionálně nevěrný mrchy? Nebo je to dobře, protože si to alespoň dokážeme připustit a navíc máme tak velký srdce, že se tam vejde víc lidí naráz? A nebo je to jedno, protože s tím stejně nejsme ani jedna schopný nic udělat?

No vážně, proč se ve škole raději místo chemických rovnic, který většina z nás v životě nikdy nepoužila, neučí to, jak rozluštit, co člověk vlastně chce?

Zvraty

22. února 2018 v 18:56 | Bonneris
Víte, jak si často něco naplánujete a nakonec je to všechno úplně jinak? Nebo jak ráno vstanete, jdete do práce nebo do školy, a všechno nasvědčuje tomu že to bude den jako každý jiný, a pak se něco stane - něco, co vám život zase obrátí o 180 stupňů, a vy si na konci toho dne jen pohvídnete a řeknete si WOW, OPRAVDU SE TO STALO?

Tak... mě se tohle stává dost často.

To si tak jednou ráno vstanu, jdu si do práce, stejně jako můj chlap. Oba zároveň jsme měli v práci meeting s šéfama. Po devíti hodinách se zase sejdeme doma, oba máme novinky.
Já jsem se stala nejlepší operátorkou celé firmy nejen z mojí pobočky, ale i z té druhé... a ostatní jsem nechala daleko za sebou. Dokonce jsem pokořila 4 nejlepší, které u té firmy dělají od jejího začátku. A přítel? Ten se dozvěděl, že momentálně v Holandsku není žádná volná pracovní pozice, kterou by chtěl dělat, a že jediná možnost jak teda odjet a dělat tuhle práci...

Diskuze

27. ledna 2018 v 17:50 | Bonneris
Tak hlasy jsou sečteny a je to jasné - na dalších 5 let tu máme zase Miloše :)

A víte co? Já jsem ráda. Je to jeden z mála lidí zastupujících naši zemičku, co se nebojí říct vlastní názor, i když to bude znamenat, že o něm další den v Blesku někdo napíše, že sympatizuje s Putinem... a dělá dle mého přesvědčení to, co je pro národ nejlepší. Samomzřejmě chápu, že tu bude spousta lidí, kteří si tuhle větu přečetli a poťukají si na čelo, jaká jsem blbá... I můj chlap volil Drahoše místo Zemana, protože ho prostě nemá rád. Ale to nevadí. Lidi mají právo na to si vybrat, vždyť je tu nějaká demokracie, žejo?

Tenhle článek ale není věnovaný ani tak samotným volbám a prezidentovi, jako spíš veřejným diskuzím na netu, kde se o politice lidi baví.

Výsledek obrázku pro diskuze

Například na diskuzním fóru na lide.cz, kam jsem se po letech znovu přihlásila.
A čuměla jsem.
Sama jsem do té diskuze napsala, ale po pár chvílích jsem měla chuť dát si facku za to, že si dobrovolně rozhašuju žaludek. To, jakým způsobem se tam voliči Drahoše vyjadřují o "debílcích, co volili Zemana", jak jsou hnusný, sprostý a arogantní... Vážně není jediný místo na netu, nějaká diskuze, kde lidi fakt diskutují aniž by se nevzájem uráželi takovýmhle způsobem? Jak říkám, každý má právo na názor, ale proč u toho hned někoho urážet? Tohle je za mě ta největší spodina - lidi, co neumí slušně komunikovat a na každýho akorát štěkají, pomlouvají a urážejí. A je to smutný, protože pokud byste někoho takového potkali venku, nepodíval by se vám ani do očí. A tak těm dotyčným nezbývá než sednout k PC urážet někoho slovně na dálku, v bezpečí, za monitorem. To mají hned všichni ramena, že?

Někdy je mi z lidí jako z celku opravdu zle. Doufám že se dotyční, co se takto chovají, chytnou za nos a zamyslí se nad tím svým jednáním s lidmi.

Článek na počest

8. ledna 2018 v 16:37 | Bonneris
Právě píšu poslední článek na svém milovaném, růžovém noutbůčku. Je to článek o ničem. Pouze jsem chtěla ještě naposledy na svým broučkovi něco napsat, protože dnes večer ho z důvodu nefunkčnosti touchpadu po instalaci win 10 prodávám a od zítřka budu mít už jiný.

Noťas se mnou byl při založení téhle webovky, při hledání mé práce, při startu mojí knížky, v dobrém i ve zlém.
Nechť budoucí majitel noťas opraví a slouží mu dobře.

Stejně, touchpad celou dobu co jsem měla 8.1 fungoval, bez jediné chybičky, a najednou po přeinstalaci nereaguje na ovladače a pc slovo touchpad nezná. Teď si říkám, že já kráva si ten bezproblémový osmičkový operační systém nenechala, mohla jsem mít klid a nemusela se s ním loučit. Je to divný, ale mám k tomu počítači opravdu osobní vztah. A navíc je celej růžovej.

Buď sbohem.
Bonneris

Čistá v čistém

1. ledna 2018 v 15:48 | Bonneris
Jelikož hned na začátku roku mě čeká opravdu veliká spousta povinností a zařizování a krásně se to na sebe kupí a navaluje, chtěla jsem do toho roku přijít s čistou hlavou a s čistým domovem. Už 14 dní jsem tedy doma uklízela, abych tu měla čisto. Úklid ale neznamenal jen vytření podlahy a umytí oken, brala jsem to opravdu z gruntu tím stylem, že jsem ze skříní vyházela všechny věci na zem, jak moje, tak i přítele, každý stál z jedný strany a on držel v ruce obrovský odpadkový pytel. Nesmělo doma zůstat nic, co jsme zapoměli že máme, co nenosíme, co nepoužíváme... vlastně bude jednodušší napsat, že jsme si nechali pouze oblíbené oblečení, hrst léků a kapesníčků a náplastí v lékárničce a většinu ložního prádla a knížky (a samozřejmě většinu mojí kosmetiky). Zkrátka cokoliv jsme za poslední měsíc nepoužili alespoň jednou, to šlo do pytle. Vyhodili jsme asi 13 velkých odpadkových pytlů, těch obrovských a pevných a několik menších.

Lezla jsem tady s hadrem v ruce a dezinfekcí a jak šílená čistila podlahu, gauč, postele a každé smítko prachu.

A better life

Zní to bláznivě, ale při tom všem co se na nás valí, mi i obyčejný hledání ponožek ráno přijde hrozně stresující a časubírající záležitost. I nevybalenej toaletní papír strašně zdržuje. Navíc, až přijde čas a budeme muset sbalit svý životy do krabic, už tak to bude dost složitý a stejně určitě ještě něco dáme pryč, i když toho už nebude tolik.

To, že jsem v čistým prostředí mi odjakživa umožňovalo myslet s čistou hlavou, líp si všechno zorganizovat a hlavně se u toho tolik nevztekat, což mi pak taky ubíralo pěknou dávku času. A když si necháte jen to co máte opravdu rádi a zbytek vyhodíte, funguje to dvojnásob. Takže včera, než jsme odpálili šampus, jsem sice byla pořád trochu nervózní z toho všeho, ale zároveň jsem věděla, že to zvládnu. Jenom že to bude trochu záhul.
Taky jsem si naordinovala zdravější způsob života, hodně smoothies, žádný energiťáky, méně cigaret a sladkostí a rychláče a více kuřecí šunky a špenátu. A taky jsem si konečně založila účet a začnu s těma binárníma opcema.

Takže tak nějak totální očista těla, duše, i domova a můžu říct, s tímhle jako by ze mě spadly alespoň tři velký kameny.

Hodně štěstí do budoucna všem.
Vaše Bonneris

Kam dál