Leden 2015

Cizinka

12. ledna 2015 v 0:35 | bonneris
Mým vyjádřením a mou představou tajemné osoby není jiný člověk, ani žádná éterická bytost či duch.
Tajemná osoba je ta cizí holka uvnitř mého nitra, kterou někdy ani sama nepoznávám, holka které někdy vůbec nerozumím. Holka, která bývala společenská, dobrá kamarádka a dobrá přítelkyně, bavič, kterého když lidé poslouchali, popadali se za břicho smíchy. Teď je to nějak jinak. Přijde mi, jako by uvnitř mého těla byly dvě rozdílné duše, dvě povahy: jedna, žíznící po vědění, prahnoucí po životě, zkušenostech, zážitcích, člověk, který má ze života radost a žije rád. Ta je někde v pozadí, za dveřma.
Druhá osoba, která na tohle všechno kašle, je mrzutá, staří kamarádi se jí vyhýbají a zůstalo jich jenom pár, osoba, která žárlí, mluví sprostě, pořád brečí a vzteká se, osoba, která stále drží nesmyslné hladovky, jakmile se jen trochu rozruší - zvrací, osoba, která je jen uzlíčkem nervů.

Poslední dobou jsem o tom všem hodně přemýšlela. Moje stresy, ze kterých jsem se vždy dokázala nějak oklepat, vždycky zatnout zuby a jít, se teď nahromadily a měla jsem několik dní takový křeče v hrudi, že jsem myslela, že je to moje poslední chvilka. Doktor mi řekl, že po všech těch odběrech krve a moči mi nic nenašli, a že to je jen ze stresu. Lítala jsem teď hodně po doktorech, mám gynekologický potíže a stále stres doma s mámou a s přítelem.
Takže jsem dostala na ty křeče nějaký kapičky, na kterých jsem se málem stala závislá a jen těžko jsem je dávala z ruky pryč. Totiž, to, jak jsem psala výše, že stačí malé rozrušení a zvracím, to nebyla metafora, A navíc se k tomu přidaly ještě ty šílené křeče. Bylo to, jako kdyby mě někdo kuchal zaživa, rýpal se ve mě tupým nožem. Fakt to bolelo. A ty kapičky na to prostě zabíraly. Nějak mě to uklidnilo tak, až mi bylo všechno jedno, a to ta hysterka uvnitř mě fakt potřebovala, malou dávku lhostejnosti.

Kvůli tomuto jsem se konečně odhodlala a zašla za obvoďačkou, aby mi napsala doporučení k psychologovi.
Víte, byla jsem na sebe pyšná. Myslela jsem si, že jsem dobrá, že jsem všechny ty věci jako vidět smrt mýho tatínka, obtěžování ze strany ségřinýho přítele, který s nám posléze bydlel, znásilnění, vztah s feťákem, pronásledování jeho dealery, kterým dlužil peníze, potom vztah s nevěrným klukem, který mě ještě k tomu mlátil a ponižoval, který mě prakticky vzato do sexu pořád nutil, lži mého současného přítele, za které si ale tak nějak můžu sama, protože musím uznat, že dokýžu být fakt hysterka...
Myslela jsem si, že jsem tohle všechno dokázala překonat úplně sama a byla jsem na sebe vážně moc pyšná. Jenže evidentně jsem to v sobě doopravdy jenom potlačila a zapoměla na to, nepřipouštěla si to, a ta depka a hysterie a sobeckost a žárlivost se za mnou plížily jako nějaké temné stíny, které jen čekaly na to, až budu dost slabá na to, aby mě pohltily. A mě teď stačí maličkost a pokaždé se složím.
Takže teď jsem na sebe pyšná spíše proto, že jsem vůbec dokázala najít odvahu a přiznat si konečně, že sama už to nezvládnu a uznat, že ty problémy se musí vyřešit, ne to potlačit a zapomenout, protože ty věci nikdy nezmizí. Naučit se s tím žít.

Chci žít a chci tu tajmnou a hysterickou plačtivou cizinku uvnitř mě porazit a zničit a cítit zase vůně, chutě, všechny emoce, chci cítit radost a chci se smát, chci sakra milovat, chci doprdele žít!