Březen 2015

Svoboda?

25. března 2015 v 19:42
Cítím to na jazyku. Taková zvláštní, příjemná chuť. Přísahala bych, že barvy jsou jasnější. První návštěva u psychologa, která dneska proběhla, mi dost pomohla.

Růžová je růžovější a modrá je zase modrá. Dokonce jsem se fakt cítila dost dobře, když jsem odtamtud odcházela. Jasně, jedna jediná návštěva mi nemůže pomoct od toho všeho, co se mi stalo a nemůže mi pomoct se s tím vyrovnat za tak krátkou chvilku. Ale vážně to nebylo na škodu. Šla jsem se ještě podívat do školy a to prostředí tam už najednou nebylo nepříjemné zamořené okolí holkama, dokonce jsem byla schopná s nima na úrovni vtipkovat a cítila jsem se moc hezky. Tak nabitá energií.

Jen jsem si to chtěla zapsat, ty první dojmy, abych si to později mohla přečíst a zasmát se a říct si, jak jsem postoupila. Co bude dál? To je zatím ve hvězdách. Jedno je ale jisté: já ten boj se sebou nevzdám, budu bojovat dál, dokud to zase nebudu já! Protože já sama sobě scházím.

A snad, jednou, ta ubrečená a nanic holka bude pryč a místo ní tu bude zase stát sebědomá, chytrá a vtipná kočka, bez který se nikdo neobejde.

JO, TAK TO PŘESNĚ BUDE!!!

Tam, kde končí hranice, nekonči život

20. března 2015 v 11:38
Někteří lidé by si měli uvědomit, že svět není jenom Česká republila, že tam, kde končí naše hranice, nekončí život, ale spíš začíná. Proč mít strach sebrat se a letět do neznáma, poznat svět, vidět jinou kulturu, historické pamatáky, přírodu, vodopády, projet třeba na velbloudovi kousek sahary.

Může to být nebezpečný. A můžu se spálit. A spálím se. Často. Ale to můžu i tady. A taky se to stane. Hodněkrát. Takovej je život a chybama se člověk učí. A mám snad pusu, umím mluvit, když budu mít problém, otevřu ji.

Proč žít život, ve kterém nic nezkusíte, neuvidíte? Proč se stále držet svého teplého místečka a pořád něco odkládat? Z vlastní zkušenosti, nikdy nevíte, kdy zemřete, nevíte, jestli vás někdo za hodinu nezabije, jestli se nedostanete ve špatnou chvíli na špatné místo, jestli vás někdo nesrazí, jestli neonemocníte... Proč to všechno tak odkládat, když život je tak krátký a vy prostě nevíte, kdy zrovna ten váš zkončí? Já se už poučila. Kde je psáno, od kdy jste schopní dělat to a tohle.

Máma včera zase jančila. Řekla jsem, že mě napadlo, že bych odjela na dva týdny na školní praxi někam za hranice, abych se trošku probrala, nasála jinej vzduch a viděla taky, jak to chodí jinde. A byl oheň na střeše, dvě a půl hodiny hádka jako kráva. Nakonec jsem stejně tu hádku vyhrála. Pořád dokola mi opakovala, že na to je ještě moc brzo a že sama tam jet nemůžu, co kdyby se mi něco stalo. A tak jsem se zeptala, kde je napsáno, kdy je ta správná chvíle se sebrat a odjet, od kdy je člověk dost zralej na to, aby to zvládnul?
Nemohla odpovědět. Tak jsem si odpověděla sama. Nikdy nebudete zralí jet někam na vlastní pěst, nikdy nebudete mít zkušenosti, pokud se prostě neseberete a neodjedete. Protože ty zkušenosti a zážitky vám prostě do klína nespadnou a odněkad se odpíchnout přece musíte, ne? Čekat, že mě najednou osvítí, že najednou budu všechno vědět a všechno zvládat, je naivita a ztráta času. A další věc, já pořád nevím, čím se chci do budoucna živit, nevím, kde chci vlastně žít, a vážně si myslím, že tady na to nepřijdu. A proto chci jít a zkusit co nejvíce možných věci a vidět co nejvíce zemí a pak zůstat u toho, co mi nejvíce vyhovuje. A pokud to nenajdu, kde je psáno, že nemůžu být celej život na cestách?

Svět je přece tak obrovský a kouzelný místo. Já prostě hodlám najít místo, kde budu šťastná. A už vím, že tady to asi nebude.


Ale tohle ona prostě nechápe. Protože jsme obě úplně jiný a já jsem spíš po tátovi. A ten už nikdy nepřijde a nepodpoří mě. Nepoloží mi ruku na rameno a neřekne: klik, zařídím to.
Neodtrhne mě a mámu od sebe při hádkách. Nemá to kdo udělat. Ale už se spolu pomalu učíme komunikovat. Rozhodně je to od 80 procent lepší než před 4 rokama.

Já jsem prostě bojovník. Ať si říká kdo chce co chce, já se se světem hodlám poprat, hodlám zjistit, co chci a potom ho hodlám chytnout za límec a vyklepat z něj to, co chci, a nepřestanu, dokud to nedostanu.

Pussy

17. března 2015 v 10:00
Jak se zabavit na pár hodin?

Pusťtě si hru, kde je hlavním hrdinou (a krom flašek od alkoholu taky jediným) náš prezident.
Mě to zabavilo na přibližně 5 dvouhodinovek IKT a k tomu pár ekonomik navrch :D




Mít štěstí, nebo být šťastný?

16. března 2015 v 22:09
Nedávno jsme na tohle téma psali ve škole slohovku a když jsem viděla, že je téma týdne MÍT NEBO BÝT, okamžitě jsem si na to vzpoměla. Jak už jsem říkala, do tématu týdne píšu jen tehdy, pokud mě doopravdy něco trkne hned, jak uvidím téma.

Jaký je rozdíl mezi tím, když má někdo štěstí a když je někdo šťastný?

Přeje štěstí připraveným, anebo nahrává náhodě?

Definicí štěstí je nahodilá dobrá věc, která nás nečekaně potká a udělá nás šťastnými.

Štěstí každý vnímá jinak. Ptát se někoho, co znamená štěstí obecně je jako ptát se na smysl života a pro každého to znamená něco jiného. Pro někoho je to výhra v loterii, pro někoho je to pocit z dobře odvedené práce, úspěšně složené maturitní zkoušky, narození miminka, uzavření sňatku...

Jaký je ale ten rozdíl mezi mít štěstí a být šťastný? Tak tedy z mého pohledu: Když se někdo narodí do bohaté rodiny, měl prostě kliku. Znamená to ale, že je skutečně šťastný? Ten člověk se může cítit být uzavřen ve zlaté kleci a marně hledá cestu ven. A rodina neslyší.

Podle mého mínění, čím menší máte nároky, tím víc budete mít pocit, že máte štěstí.

Když někdo za štěstí považuje pouze hmatatelné statky a finance, bude si asi většinu času říkat, že je smolař.


Na druhou stranu člověk, který za štěstí považuje i to, že vstal těsně před východem sluníčka a viděl tak ty krásné červánky, to, že na vás v obchodě zbyla poslední flaška třešňové coly, to, že jste potkali známého, se kterým jste se dlouho neviděli a zrovna nedávno jste mysleli na to, že mu musíte zavolat a domluvit si schůzku a popovídat si a najednou zjistíte, že má zrovna čas, a tak jdete na kávičku či sklenku vína, a povídáte si a zjistíte, že máte mnoho společného, a pak se náhodně potkáte zase někde jinde, a zase a zase, a najednou si uvědomíte, že bez toho člověka nemůžete normálně fungovat a že díky těm několika málo náhodám, štěstí, jste objevili svého nejlepšího kamaráda - tak tihle lidi si říkají, že mají štěstí.

Někdy stačí tak málo...


A poznámka na konec: víte, co mě udělalo šťastnou a co mě fakt překvapilo?
Měla jsem špatný týden, hádala jsem se s přítelem, s mámou, se ségrama, se všema. Taky jsem měla psát ve škole důležitou písemku a tak jsem se šla učit a s vědomím, že to zvrtám, jsem si šla pro papíry. Jak se kupují celé ty balíky papírů do tiskárny, vytáhla jsem si jich štůsek, už jsem byla tak v půlce, měla jsem tam ten balík asi rok, a jak jsem je tahala, na zem, z jednoho z těch papírů, sletěl vylisovaný, usušený čtyřlístek.
A tohle mě, vážení, vážně udělalo radost a zvedlo mi to náladu. A že jsem bordelář, který všechno ztrácí, tak tenhle čtyřlístek pořád mám :)


Linecké košíčky s vanilkovým krémem a ovocem

16. března 2015 v 21:36 Recepty
TĚSTO
140 g tuku na pečení
1 ks vejce
210 g hladké mouky
70g cukru moučka

KRÉM
10g cukru moučka
1ks vanilkového pudinku
0,25l mléka
15 - 20g másla

POLEVA
1ks balíčku želatiny

OVOCE


V misce smícháme změklý tuk (např. HERA), mouku, cukr a vajíčko. Vypracujeme těsto, kterým pak naplníme olejem vymazané formičky tak, aby dole byl důlek. Než je dáme do trouby, propíchneme dno vidličkou.



Košíčky pečeme v předem vyhřáte troubě na cca 200 °C. Po upečení necháme košíčky chvilku zchladnout a vyklopíme je z formiček.

Zatímco se nám pečou košíčky, připravíme si pudinkový krém. Ten uděláme jednoduše tak, že svaříme mléko s pudinkem a až trochu vychladne, přidáme máslo a moučkový cukr. Košíčky plníme s pomocí cukrřářského sáčku se zdobítkem. Do krému posadíme libovolné množství ovoce dle chuti.

Nakonec si připravíme želatinu, kterou košíčky rovnoměrně polijeme.

Košíčky se skvěle hodí ke kávě, čaji a kakau. Košíčky, na který nevyzbyl krém, můžete skladovat v ledničce třeba i měsíc v uzavřené krabičce a pak je rychle vytáhnout a nazdobit, když vás přepadne mlsná a nebo nečekaná návštěva :)






Částečné zatmění Slunce

10. března 2015 v 20:02
V pátek 20. března, se budeme moci stát svědky výjimečného astronomického úkazu, a sice částečného zatmění Slunce. Na to úplně zatmění si budeme muset v České republice počkat až do roku 2135. To už tady nejspíš nikdo z nás nebude, pokud tedy lékařská věda nepokročí zas o kousek dál. Mělo by se to stát chviličku po půl desáté dopoledne. V dalších několika minutách pak budeme moci sledovat, jak zmizí až 3/4 Slunce. To by mělo nastat v 10:45. V té samé době je dosti možné, že na nebi uvidíme snad i bez dalekohledu planetu Venuši.

Jestli se chcete dívat, tak nezapomeňte, že pohled do Slunce může takto trvale poškodit váš zrak. Pokud ale budete opatrní, nebudete potřebovat ani dalekohled. Stačí, když při vašem pozorování Slunce dostatečně zeslabíte, k čemuž můžete využít brýle se speciálními filtry, které jsou přesně k tomuto určeny. Ty si můžete pořídit ve hvězdárnách. Použít ale můžete například i svářečský filtr číslo 13 a více. V nouzi lze použít i nad svíčkou očouzené sklíčko.

Rozhodnete-li se pozorovat zatmění malým dalekohledem, pak si obraz Slunce promítněte. Jednoduše si vezměte čistý bílý papír a přidržte jej za okulárem dalekohledu ve vzdálenosti pár desítek centimetrů. Jakmile dalekohled namíříte na Slunce, objeví se na papíru světlé kolečko - obraz Slunce. Jestliže nebudou jeho okraje ostré, je možné projekční plochu přiblížit či oddálit a obraz také zkusit zaostřit. Pokud ale není dalekohled vybaven speciálními filtry, v žádném případě se do něj nedívejte!


Sledovat můžete ale i online přenos na stránce www.zeremevesmir.cz.

„Tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu.“

9. března 2015 v 21:58
Článek k tématu týdne píšu tehdy, když se podívám na téma a okamžitě mě něco napadne, takové asociativní psaní.
Například k tématu svět z plastu, které bylo minulý týden, mě nenapadlo ani ň.
Teď ale ano.

Když se řekne životní poslání, okamžitě mě napadne takové klišé, jako je založit rodinu.



  • Mít hodného manžela a dobře vychovat své děti.
  • Aby moje děti byly šťastné. Doopravdy šťastné.
  • Aby se dokázaly prosadit.
  • Aby dokázaly řict: tohle chci a tohle dostanu.
  • Aby se nevzdávaly nikdy předem.
  • Aby se dokázaly naučit vyrovnat se s neúspěchy.
  • Aby měly vždy možnost volby. Aby ty možnosti viděly.
  • Aby se naučily dělat chyby.
  • Aby se naučily poučit se ze svých chyb.
  • Aby se naučily se ze svých chyb radovat.
  • Aby byly dobrými lidmi.
  • Aby dokázaly ony samy vychovat dobře své děti a vést je ke štěstí.
  • Mít bílý dům se zahradou a plaňkovým plotem.
  • Mít psa. Kočku

    A v neposlední řadě:
  • Mít práci, která mě bude bavit.
  • Život prožít, ne přežít.
  • Vidět Austrálii.
  • Sjet na raftu divokou řeku.
  • Naučit se surfovat.
  • Naučit se střílet.
  • Vidět Niagarské vodopády.
  • Vidět západ sluníčka v Africe.
  • Projet se na velbloudovi.
Sny, jakkoliv šílené, se mohou splnit. Stačí trochu úsilí, že?
Doufám.

Malý krůček

8. března 2015 v 17:27
Malými krůčky k úspěchu.
Konečně jsem si našla psychologa a zavolala mu a objednala se, po 2 měsících, co jsem měla vypsanej papír od doktorky. Další malej úspěch.

Taky jsem šťastná, že venku konečně svítí sluníčko. Zlepšuje mi to náladu. Třeba bude zase fajn. Jednou.
Určitě jo. Já to dokážu, zase se probudit. Dokonce jsem zase začala pořádně jíst - vlastně jsem teď dojedla bavorskou bagetu a zapila to třešňovou colou :D

Pořád ale přemýšlím nad přítelem. Stalo se vám někdy, že jste někoho milovaly, ale občas, když vás objal, jste měly chuť křičet a utéct pryč?

Hodně štěstí pro všechny do nového měsíce :)


Kamarádi?

2. března 2015 v 22:51





Takové ty chvilky, kdy se zastavíte a uděláte si menší inventuru v životě a v aktuální situaci.
Když vidíte v televizi kluka, kterej je zamilovanej do svojí nejlepší kamarádky. Pak, když vidíte blbej citát, že opravdoví kamarádi jsou ti, kteří přijdou, když ostatní odcházejí. Když se zamyslíte, kdo je to u vás, a když zjistíte, že 2 ze tří kamarádů, kteří vás nikdy nenechají ve štychu, kteří vás nikdy neodmítnou, přežijí s vámi i to nejhorší období, kdy jen brečíte a na všechno si stěžujete, jsou kluci, kteří vám už nejméně dvakrát řekli miluju tě. A vy si uvědomíte, že to, že to jeden řekl naposled před několika měsícema a ten druhej před rokem, že to neznamená, že už to není pravda. Že to, že nechodí ani na rande a ani na to nemají pomyšlení, není proto, že prostě nemají štěstí nebo že se málo snaží nebo že málo chodí mezi lidi. A když si uvědomíte, co znamená ten pohled v očích, když si kamarádovi stěžujete na svůj drahocený protějšek a říkáte, co vám zase provedl. Že jeden z těch kamarádů vás vyveze na vesnici na vzduch, kde vás pozve na dobré vínko v roubené restauraci, a nechá vás tam jít obhlídnout zvířata a směje se na vás, když začnete šišlat na koně či miniselátka.
Nebo když ten druhý, když má slzy v očích, když popisujete, jak vás to bolí, ta zrada a lež od vašeho PŘÍTELE. To, jak se tváří, když mu řeknete, že se do vás zamiloval kluk a že vám to řekl několikrát do očí a začnete mu vyprávět, jak vám odhrnuje vlasy z čela a hladí vás po tváři a položí vám dlaň pod bradu, když jste mu lžete, že se máte dobře a do očí se mu přitom nepodíváte.
Ten pohled ve VAŠICH očích, když zjistíte, že zůstáváte ve vztahu s klukem, kterej si dost možná ani neváží toho, že vás má, když další tři kluci čekají na to, až zakopne natolik, že ho pošlete k vodě, a mezitím vás jen utější a uklidňují.
Ten pocit, když zjistíte, kolik pro ty kluky znamenáte.

girl by blindmanphoto