Tam, kde končí hranice, nekonči život

20. března 2015 v 11:38
Někteří lidé by si měli uvědomit, že svět není jenom Česká republila, že tam, kde končí naše hranice, nekončí život, ale spíš začíná. Proč mít strach sebrat se a letět do neznáma, poznat svět, vidět jinou kulturu, historické pamatáky, přírodu, vodopády, projet třeba na velbloudovi kousek sahary.

Může to být nebezpečný. A můžu se spálit. A spálím se. Často. Ale to můžu i tady. A taky se to stane. Hodněkrát. Takovej je život a chybama se člověk učí. A mám snad pusu, umím mluvit, když budu mít problém, otevřu ji.

Proč žít život, ve kterém nic nezkusíte, neuvidíte? Proč se stále držet svého teplého místečka a pořád něco odkládat? Z vlastní zkušenosti, nikdy nevíte, kdy zemřete, nevíte, jestli vás někdo za hodinu nezabije, jestli se nedostanete ve špatnou chvíli na špatné místo, jestli vás někdo nesrazí, jestli neonemocníte... Proč to všechno tak odkládat, když život je tak krátký a vy prostě nevíte, kdy zrovna ten váš zkončí? Já se už poučila. Kde je psáno, od kdy jste schopní dělat to a tohle.

Máma včera zase jančila. Řekla jsem, že mě napadlo, že bych odjela na dva týdny na školní praxi někam za hranice, abych se trošku probrala, nasála jinej vzduch a viděla taky, jak to chodí jinde. A byl oheň na střeše, dvě a půl hodiny hádka jako kráva. Nakonec jsem stejně tu hádku vyhrála. Pořád dokola mi opakovala, že na to je ještě moc brzo a že sama tam jet nemůžu, co kdyby se mi něco stalo. A tak jsem se zeptala, kde je napsáno, kdy je ta správná chvíle se sebrat a odjet, od kdy je člověk dost zralej na to, aby to zvládnul?
Nemohla odpovědět. Tak jsem si odpověděla sama. Nikdy nebudete zralí jet někam na vlastní pěst, nikdy nebudete mít zkušenosti, pokud se prostě neseberete a neodjedete. Protože ty zkušenosti a zážitky vám prostě do klína nespadnou a odněkad se odpíchnout přece musíte, ne? Čekat, že mě najednou osvítí, že najednou budu všechno vědět a všechno zvládat, je naivita a ztráta času. A další věc, já pořád nevím, čím se chci do budoucna živit, nevím, kde chci vlastně žít, a vážně si myslím, že tady na to nepřijdu. A proto chci jít a zkusit co nejvíce možných věci a vidět co nejvíce zemí a pak zůstat u toho, co mi nejvíce vyhovuje. A pokud to nenajdu, kde je psáno, že nemůžu být celej život na cestách?

Svět je přece tak obrovský a kouzelný místo. Já prostě hodlám najít místo, kde budu šťastná. A už vím, že tady to asi nebude.


Ale tohle ona prostě nechápe. Protože jsme obě úplně jiný a já jsem spíš po tátovi. A ten už nikdy nepřijde a nepodpoří mě. Nepoloží mi ruku na rameno a neřekne: klik, zařídím to.
Neodtrhne mě a mámu od sebe při hádkách. Nemá to kdo udělat. Ale už se spolu pomalu učíme komunikovat. Rozhodně je to od 80 procent lepší než před 4 rokama.

Já jsem prostě bojovník. Ať si říká kdo chce co chce, já se se světem hodlám poprat, hodlám zjistit, co chci a potom ho hodlám chytnout za límec a vyklepat z něj to, co chci, a nepřestanu, dokud to nedostanu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 23. března 2015 v 19:04 | Reagovat

Obdivuji tvou dravost a "chtění", jsi úžasná, že nechceš zůstat mamince pod sukní a že si chceš žít svůj život! Moc s mi to líbí, taková nesobeckost a samostatnost! Já se ve svém okolí spíše setkávám i v práci se starými dětmi (nad 30let) které z pohodlnosti zůstávají u svých rodičů a jsou tak spokojené! Obě stany. Budiž jim to přáno! Ale to nezávidím, spíše je mi jich líto! Tak se děvče drž a bojuj!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama