Lži sám sobě, chceš-li být ztracen

19. června 2015 v 21:18



Dobrý večer všem, kteří náhodou zabloudili na tuto stránku. Moc vás není, ale to vůbec nevadí.

Ti z vás, kteří už tu byli a četli si nějaké moje články pomlčka zpovědi, ti už asi ví, že jsem měla za sebou krušné chvíle a po několika kopancích jsem si konečně dala novoroční předsevzetí, že navštívím psychologa. A díky bohu za to. Nejenže ze mě konečně spadla ta tíha, tak obrovská, že už jsem s ní doopravdy ani nedokázala žít. Ulevilo se mi tak moc, že už jsem se dokonce dostala k tomu, že si večer zapálím svíčky, pustím si písničky, dlabu jahůdky a jen tak si užívám toho, že jsem sama. Začala jsem jíst a přibrala jsem. Dost. Řekněme, že ta váha, kterou jsem loni o prázdninách dala dolů, je skoro zase zpátky. Ale víte co? Cítím se lépe. Takovým zvláštním způsobem. Když jsem nejedla, cítila jsem akorát tak to, že vyhrávám nad svým vlastním hladem. Jiný emoce, teda kromě lítosti, strachu a vzteku, jsem už dlouho neznala a věřte mi, žít život bez lásky, radost a pocitu štěstí nemá cenu.
Když vás něco bolí tak, že si říkáte, že byste se radši vzdali všech svých emocí, dobrých i špatných, nedělejte to. Radím vám dobře. Mozek si na tu myšlenku že bude bez bolesti a trápení rychle navykne a zalíbí se mu to, a pak je vám nějakou dobu fakt dobře, ale pak vás to stejně dožene. A může to trvat třeba jen pár týdnů, měsíců, nebo v mém případě i několik let, ale ta bolest vás stejně dožene, znásobí se, a stejně se s ní budete muset vyrovnat. Takže proč nepřijmout svoje emoce hned, ať už jsou jaké jsou?

Život je krásný, těžký, ale krásný. Bojujte s tím, co vás ničí a co vás bolí a porazte to. Překonejte překážky, které vám stojí ve štěstí. Vždycky tu bude další hora, kterou budete muset zdolat, abyste dosáhli něčeho, po čem toužíte, ale to vás udělá jenom silnějšími. Teď už to vím.

Tím, že jsem lhala sama sobě, že jsem si po tom, co mi udělali, řekla: nebudu bábovka a přejdu to, nebolí to, není to tak strašný, nebo to se stává denně, jsem si neuvěřitelně přitížila. Protože jsem si měla dovolit být chvíli bábovka, vybrečet se pořádně kamarádům a rodině, neměla jsem to prostě nechat být, měla jsem to nahlásit policii, protože pravda je, že to bylo strašný a to, že se tohle stává denně, není žádná přijatelná možnost.

Sami sebe stejně na moc dlouho neobelžete. Jednou se s tím stejně budete muset naučit žít.

26096.jpg (500×500)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 19. června 2015 v 21:57 | Reagovat

Pravda osvobozuje :-)
Krásně jsi to vyjádřila :-)

2 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 6. července 2015 v 21:36 | Reagovat

Je to nespravedlivý..
ale je dobře, že jsi z toho venku.. je dobře, že jíš, že si užíváš, že se cítíš líp, než předtím. Myslím si, že máš za sebou tlustou čáru a můžeš být na sebe pyšná, že ses k tomu všemu takhle postavila a pyšná můžeš být také proto, že tímto článkem si mě motivovala (myslím, že nejenom mě) :-)

Někdy si do hlavy vnucuji opravdu šílené věci, kterých se chytím..nic na sobě nedávám znát. A stalo se mi něco podobného...jenom to nebylo tak závažné. (teda pro mě ano).. no to je jedno. Hodně si mi tímto článkem pomohla, děkuji :-)

3 Mischelle Mischelle | Web | 9. července 2015 v 14:55 | Reagovat

hezky napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama