Leden 2016

Selhání srdce

26. ledna 2016 v 21:26
Tak si jdu ze školy do práce, radost že je hezký den. Všechno bylo celkem fajn.
V práci jsem makala pár hodin vzadu se šéfem, protože otvírá další část restaurace. Smáli jsme se, povídali si, učil mě jak s vrtačkou, s elektrikou. A najednou telefon.

Přítel volal, že jeho tátu odvezli do nemocnice se selháním srdce.

Tlak má 180.
Srdce funkční na 50 procent.
Zvětšený.
Selhává.

Víte co je nejhorší? Ta hrozná bezmoc, kdy musíte jen čekat, jak to dopadne, jak zabere léčba a jestli vůbec. Jestli to vůbec přežije, protože to s nim nevypadá moc dobře.

Takže my čekáme a čekáme a čekáme.
A brečíme.

Motýlí efekt

19. ledna 2016 v 20:45
Motýlí efekt, neboli efekt motýlího křídla, vyjadřuje citlivou závislost vývoje systému na počátečních podmínkách, jejichž malé změny můžou mít za následek velkiké změny a různé variace v pokračování vašeho životního příběhu.

Co kdyby vám někdo řekl, že teď hned můžete ze svého života vymazat nějakou událost. Něco ošklivého, co se vám stalo, chvíle, kdy jste byli na nesprávném místě, chvíli, kdy jste mohli říct jasné ne a řekli jste ano a potom to ovlivnilo další roky vašeho života. Řekli byste ano?

Tak například: Pár let zpátky za mnou po natáčení Okresního přeboru běžel jeden blonďáček s modrýma očima. Už jsem byla tak pět minut od místa, kde se natáčelo a slyším někoho volat svoje jméno. Ten hlas byl pro mě nový. Znala jsem ho jen pár hodin. Byl to mlaďas, co tam taky natáčel. Dali jsme si spolu oběd, povídali jsme si, ale pak jsme se rozloučili a zbytek dne jsme se neviděli. Najednou stál tady, s tím že za mnou běžel celou cestu a nechal si tam všechny svoje věci, protože mě viděl odcházet a prosil mě o moje telefonní číslo. Neměla jsem z toho dobrej pocit, ale pak jsem se podívala do těch jeho modrých očí a přísahám, že ten jeho pohled musel úplně vymýt mozek. Najednou jsem sama sebe slyšela, jak diktuju číslice a domlouvám si s ním rande. A když jsem odcházela, poskočila jsem si radostí. Tenkrát jsem ale netušila, že je to feťák, stalker a chorobnej lhář.
Netušila jsem, že ho budu vídat i dalších několik let po rozchodu, že bude otravovat moje kamarády, ségry a bude se pořád snažit, abychom se dali dohromady, dokonce i tehdy, kdy už s novým přítelem pomalu plánujeme hypotéku.

A to stačilo jediné NE.

NE, nedám ti svoje číslo a nikam s tebou nepůjdu!

Ale to člověk nemůže vědět dopředu. Možná, v průběhu, si uvědomíte, že jste udělali chybu, ale jak velká ta chyba byla, to stejně ukáže až čas.

Ať tak nebo tak, pořád přemýšlím, jestli bych to někdy vrátila zpátky. Byla to první láska a cítila jsem ji až v kostech. A cítím pořád, když si na něj vzpomenu. Ať už ten člověk je jakej chce, tak ty pocity nikdy nezmizí. Nikdy, ani za sto let, nepřestane být pravda, že tohohle člověka jsem milovala až do morku kostí, tak, že to až bolelo, že mi srdce tlouklo a zároveň mi tuhla krev v žilách.

Tohle nezmizí.

Ne, nevzala bych to zpátky. I přes všechnu tu bolest a nářky, stejně jsem ráda, že vím, jakých citů jsem schopná a jak silná dokážu být.



Nesvá

16. ledna 2016 v 17:48
Každá holka to zná: jak se oblečeme do korzetu, najednou se díváme na svět tak nějak jinak a vůbec všechno je jiné. Snad je to tím, že se nedokážeme pořádně ani nadechnout.
Takhle nějak se cítím od začátku tohohle roku.

Jako kdybych byla zase nějaká čtrnáctka, co si chce všechno vydupat a blázní a vzteká se kvůli hloupostem. Od začátku roku mám nehoráznou chuť dát si cigaretu. Zase. Nosim kecky. Já, která si nevezme nic co není elegantní, si vezmu kecky a mikynu s růžovým panterem a batoh. Jím jako čuně a plácám dohromady brambůrky s čokoládou. Včera jsem zjistila, že propadám z matiky a v pondělí píšu test, kterej to rozhodne. A nic neumim. Pohádala jsem se s přítelem kvůli blbosti a ta hádka trvala zatraceně skoro dvě hodiny.

A završila jsem to tím, že jsem utekla, když jsem šla teď domů a viděla jsem, jak před bytovkou zastavila oktávka. Vystoupil z ní můj bývalej nápadník a hledal můj zvonek. Stála jsem tam, jako opařená, kousek od něho, a jediný co jsem dokázala udělat bylo nepozorovaně a tiše se vypařit, aby si mě pokud možno vůbec nevšiml. Takže jsem v tý zimě s nákladem v rukách musela obejít celý sídliště, abych se dostala nenápadně na konec ulice našeho paneláku a mohla se tak podívat, jestli tam ještě stojí. Nemám od něj žádnou zprávu, změškanej hovor, nic.

Tak tohle jsem já od roku 2016.
Fakt divný.