Březen 2016

Život jde dál. Některým z nás

22. března 2016 v 15:10
Dneska další teroristické útoky v Bruselu.
Česko chce vyhlásit 1. stupeň ohrožení.
Česko chce vyslat vojska a policii do ulic.
Přes 34 lidí mrtvejch.
200 zraněných.

A my za chviklku maturujeme. Učíme se, jakoby nic. Jako by vůbec neexistovala šance, že se tu rozpoutá válka i u nás, že spousta z nás může přijít o život, třeba jen cestou do školy v metru.

Učíme se, někteří řeší, kam podat přihlášku na vejšku a přitom prakticky kousek od nás pozůstalí truchlejí. Mohli jsme to být my.

A přitom:

Dál zakládáme rodiny.
Dál držíme diety.
Dál nejsme schopní se usmířit s příbuznými, se kterými jsme se rozhádali.
Dál řešíme staré křivdy.
Řešíme, co má kdo na sobě.
A co bude večer v Ordinaci v růžové zahradě.

A lidi umírají.

Život jde dál, jasně. Ale jak dlouho a pro který z nás?

Jak mám poslat přítele do práce, když pracuje v centru Prahy a přitom nemyslet na to, že spolu už plánujem hypotéku a bavíme se o tom, jak se budou jmenovat naše děti, jak se spolu máme hádat, jestli přijde první holčička nebo kluk, když víme, že teď není kam utéct? Co když za chvíli ztratí smysl veškerá fantazie o množstevních slevách v Ikei, výhodné hypotéce s nízkýma úrokama, jednička z maturitní zkoušky z angličtiny, sny o bílých šatech, girlandách a kolíbce?

Taky je vám tak trochu na zvracení?

Dopis

19. března 2016 v 17:51

FIGHT

Rozhodla jsem se, že si předělám pokoj. Vymalovala jsem, přestěhovala nábytek a to všechno úplně sama. Jsem na to celkem pyšná. Prohrabala jsem skříně a šuplíky, proházela zbytetečnosti a při tom jsem narzila na článek, který jsem napsala 1. února 2013. Teď, před dvouma minutama, jsem si ho přečetla.

A jen koukám.

Bylo to z doby, kdy jsem se rozešla s tim posraným berberem, a začala jsem si s tím, se kterým jsem doteď.
Psala jsem tam, jak jsem strhaná, jak mě zničil, a jak jsem i přes všechny ty debakly, jako znásilnění, smrt táty, obtěžování ze strany přítele mojí ségry a vztah s feťákem vypadala líp, než teď (v tom roce 2013). Popisovala jsem se tam, jak vypadám a jak se cítím a jak se bojím toho, že už nikdy nebudu taková, jako dřív. A dlouho jsem vážně nebyla a cítila jsem se hrozně. Mohla jsem to zkoušet horem dolem, moje starý já se ne a ne vrátit. Normálně mám chuť začít tím článkem knížku.
Ale k věci, po roce zkoušení mě to přestalo bavit, upadla jsem do depky a na všechno jsem kašlala. A pak jsem si řekla jednoho dne DOST!

Zašla jsem za psychologem a ten mi pomohl. Nebylo to hned, jako že by se mi okamžitě po návštěvě vrátila moje stará nátura, ale teď je zpátky a cítím se báječně. Snad to bylo k něčemu přece dobrý, všechno to trápení. Alespoň jsem poznala, kdo je opravdovej kamarád a kdo ne, a jsem silnější. Teď si už věřím, že vźvládnu všechno, co na mě život přichystá, ať je to co chce, poperu se s tím.

Zkoušet to znova a znova, vy, co se cítíte pod psa, vy, co jste se právě s někým rozešli, vy, kterým právě někdo umřel, vy, kterým je mizerně. Nevzdávejte to. Jednou se vrátíte. A budete silnější.