Září 2016

Fajn život v troskách

29. září 2016 v 15:44
Znáte ten pocit, když máte plnou hlavu starostí a ještě do toho omarodíte? A tak nějak jediný, co můžete dělat když máte na krku chřipku je dívat se na televizi, projíždět net a pít horkej bylinkovej čaj?
Jo? V tom případě si dovedete představit, jak je to super, když z ničeho nic elektriku vypnou.

Začala jsem panikařit. Nemám co číst, schůzky s kamarádama jsem zrušila, protože se v tomhle stavu nehodlám plahočit někde venku nebo v kavárně nebo tak něco.
Ale myšlenky se mi začaly míhat hlavou, všechny ty věci, co jsem doteď poloúspěšně potlačovala.

Totiž: moje starší ségra a zároveň nejlepší kamarádka mi napsala, že se mnou zkončila. Proč? Protože jsem si dovolila jí říct svůj názor a pak ten její interpretovat matce. Bohužel jsme si nejspíš v něčem nerozuměly, a ona to vzala tak jako že jsem jí chtěla pošpinit a mámě jsem lhala. Paráda. Takže se se mnou nebaví. Do toho na mě něco vlezlo, takže mám pocit že se mi v krku zaseknul knedlík s ostrejma, bodavejma cvočkama, který se ozvou pokaždý když polknu. A to mám jít zítra makat. Můj přítel měl včera svátek a dnes mu opožděně popřála jeho bývalá nejlepší kamarádka a zároveň holka, do který byl léta zamilovanej. Ta holka mu tak dva roky nenapsala ani k narozkám, ani na svátky, neodpověděla pořádně ani na jeho přání. A to bydlí v baráku přes silnici. Vesměs veškerá komunikace mezi nima bylo pozdravení se, když se náhodou potkali při vynášení odpadků. A najednou mu píše a chce s ním jít ven? A on mi řekne: no co jsem jí měl říct, půjdu no…
A mě se sevře žaludek a běžím si zapálit cigaretu, přičemž se rozkašlu a skoro se pozvracím, protože v tomhle stavu ani kouřit nemůžu. A přitom to je přesně to, co bych teď nejradši: zapálila si, dala panáka nebo skleničku vína a šla na ty zrušený schůzky s kámošema, abych na to mohla přestat myslet, nebo ještě líp, promluvila si se ségrou, která momentálně dělá že neexistuju. Takže se mám super a všechno se mi daří. Paráda.




O antikoncepci

28. září 2016 v 19:31
Promluva k holkám a ženám. Předem upozorňuji, že článek je trochu typově jinej, než bývá.

I Love me

21. září 2016 v 17:43
Vždycky jsem věděla, že k tomu abych byla šťastná, prostě jen potřebuju být šťastná. Málokdo to pochopí. Myslím to tak, že abych cítila štěstí, nemusím mít práci na vysoké pozici ani důležité postavení, nemusím chodit do práce v luxusních šatech a vysokých podpatcích a nemusím být přechytralá, abych něco znamenala. Trochu mi to trvalo, než jsem si to uvědomila. Po maturitě jsem měla přehnaně vysoký cíle a pořád mi nějak nedocházelo, proč se mi nedaří toho dosáhnout, protože na rovinu, co chci, to dostanu.
Odpověď byla jasná: nechtěla jsem to doopravdy. Mnohem radši než účetní budu pracovat jako "blbá prodavačka v trafice", už jen proto, že je to blízko od domova, je tam super parta a vedle dělá i moje máma, takže se budeme častěji vídat. Chci si odpracovat svoje a až přijdu domů, myslet na domov a kamarády a přítele, ne na práci pořád a pořád dokola. Taková nejsem.
Jak jsem mohla ale zapomenout na to, co jsem si celý život opakovala pořád a pořád dokola, že nejde o to mít milion ani být europoslankyní a že stačí rodina, střecha nad hlavou a co do pusy?
Když to tak píšu, chápu už proč se mi opět zdálo o tátovi. Tohle byly totiž vždycky jeho slova, co mi vtloukal do hlavy, abych na to myslela. A já teď poslední dobou tak usilovně nad tímhle zavíala oči a hnala jsem se za něčím, co jsem nechtěla, jen proto, abych byla někdo a přitom jsem si neuvědomila, že já jsem někdo právě taková, jaká jsem. A jsem ráda, že už jsem si to uvědomila. Ulevilo se mi.