Říjen 2016

Podzim ve městě

29. října 2016 v 8:00
Jelikož jsem původnem pravá vesničanka, tak co jsem se přestěhovala do města dost trpim. Ano, je tu nesmírně velká výhoda toho, že mám všechno u nosu, to nemůžu popřít.

Ale teď, když přišel podzim, si znovu uvědomuju, jak mi ten vesnickej chybí. Všude stromy obalený barevným listím, do sámošky můžete jít v gumovkách a teplácích a skákat do louží jak malý děcko. Vůně listí spolu s deštěm, v noci pohled na hvězdy, který tady ve městě už pár let nevídám... Sbírání šípků při venčení psa a pak z nich udělat horký čaj, zatímco sedím na balkoně zabalená v dece a jen tak civět do dálky.

Dokonce mi chybí i šneci a žížaly. Vážně, až přijde ten vytouženej čas stěhovaní, což by mohlo být tak nejdýl do roka, chci vesničku.


Masáž prostaty a pohled na věc

28. října 2016 v 21:50
Mužská prostata je jakýsi bod G. Kdo neví, vygooglí.

Nechci psát o biologické podstatě a o tom, jak na muže působí. Od toho jsou vědátoři, kterým já rozhodně nejsem a na tohle téma jím nejspíš rohodně nikdy nebudu. Chci psát o lidské podstatě věci. O tom, jak se některým mužům tato praktika líbí nebo by ji chtěli zkusit a jak se bojí do toho jít, protože by si rázem přišli míň jako muži.

Jelikož a protože je tento blog anonymní a naprosto nikdo z mého okolí neví, na jaké adrese se nachází, můžu napsat něco z vlastní zkušenosti.

Antikoncepce a důvěra

25. října 2016 v 23:45
Právě jsem dočetla na internetu článek, že během pěti let bude na trhu antikoncepce v podobě pilulek i pro muže. Během chvíle by to mělo zabránit spermiím pohybu. Zatím se to ještě testuje, dopilovává, ale prý je to tutovka.

Pod článkem byla anketa, jejímmž cílem bylo zjistit, co si o tom lidi myslí. Zaujala mě jedna z možností: super, ale stejně se radši budu chránit sama. Byla odhlasována nejvícekrát. A tak jsem začala přemýšlet: vážně máme my ženy v chlapech tak málo důvěry, co se tohohle týká? A ano, napadlo mě to taky, že bych se chránila i sama a to ještě předtím, než jsem viděla onu anketu. A tak si říkám, kolik důvěry do nás žen asi vkládají partneři, kreří nám plně odevzdaní důvěřují. Napadlo vás to někdy? Protože mě do týhle chvíle teda ne.


Líná huba, holý neštěstí

11. října 2016 v 20:45
Každý asi máme nějaký sen. Některé jsou uskutečnitelnější než jiné sny. Já mám dva: prvním z nich je vila v karibiku s výhledem na moře, tím druhým je dostat se jako redaktorka do nějakého časopisu.
Ten první sen je uskutečnitelný jen dost těžko, jelikož si na to jako novopečená prodavačka vydělám jen dost těžko. Ten druhý... Ten se mi snad jednou vyplní.
Před nedávnem jsem se zeptala jen tak mimochodem v časopisu Joy, jestli náhodou by nechtěli, abych pro ně něco napsala. A oni řekli ok. No a tak jsem napsala článek a právě jsem ho odeslala. Teď už je jen na nich, jestli se jim bude natolik líbit, že ho otisknou, ale ta příležitost, už to mě potěšilo natolik že jsem se rozklepala štěstím. Jestli ho otisknou, bude to nejlepší dárek k narozeninám. Ale proč to píšu: můj přítel se mi občas směje, jak jdu na všechno zhurta a jak se ptám přímo a bez okolků. Ale kdybych to neudělala, nejspíš nikdy tuhle příležitost nedostanu. A ať už to vyjde nebo ne, šanci jsem dostala jen proto, že jsem svá a řídím se pravidlem LÍNÁ HUBA HOLÝ NEŠTĚSTÍ.

Většina úspěšných lidí se stala úspěšnými proto, že prostě dělali, co je baví a pak se k tomu prostě nějak doplachtili. Možná že tohle je ten recept. Prostě plout a dělat, co vás baví.


Po zhasnutí světel

3. října 2016 v 21:32
Zhasnu světla a jdu spát. Všude je tma a ticho. Jelikož jsem žena, myšlenky se mi honí hlavou až do poslední chvíle, než mozek rezignuje a přepne do sleep režimu. Honí se mi hlavou myšlenky hezké a příjemné, ale vkrádají se tam i ty blbé. Ty, co mě trápí, rozčilují, způsobují pocit nejistoty nebo podrážděnosti. Ale jakmile usnu, dostanu se do úplně jiného světa, do světa snů. Z 99 procent snění nevím, že se mi zdá sen a myslím si, žeje to realita. Na dnešek se mi třeba zdálo, že jsem se nějak dostala do Sýrie do toho fakt válečnýho území, kde bouchají bomby a nášlapný miny. Kolem mě chodili chlapi se samopalem, kulometem... nejsem odborník přes zbraně. Byly to prostě obrovský dlouhý bouchačky, který si museli opřít přes rameno. Měla jsem neuvěřitelnej strach a nevěděla jsem, jak se dostat do auta, aniž by si mě někdo všiml. Tak jsem prostě nasadila sebevědomej pohled a přišla jsem si jak nějaká jejich šéfka. Na malou chviličku jsem se viděla shora, měla jsem vysoký kožený kozačky na podpatku, koženou sukni, koženou bundu a červený tričko. Když jsem míjela pár z nich, jeden co tam stál na mě houknul něco jako že jestli jdu za šéfem, tak že tam ještě není. A řekl to s ohromným respektem, nevím proč. A já jen důležitě kývla hlavou, dál jsem si kráčela cestou k autu. A když jsem k němu došla, zjistila jsem že je celý rozstřílený. Začaly zase bouchat bomby a já utíkala pryč. Po chvilce jsem doběhla do nějaký chaloupky, normální roubenky, ve který byl milej, starej človíček stejný národnosti jako já a schoval mě a další dva lidi (?) u sebe. Staral se o nás celou dobu, než opravil to auto a pak nás odvezl ze Sýrie na letiště. Probudila jsem se, když jsem nastupovala do letadla.


Znáte ten blaženej pocit ráno, těsně po probuzení, když zapomene na všechny starosti a myslíte prostě jen na ty sny, co se vám zdály? Někdy to trvá i několik minut, než zjistíte, že jste zpátky v realitě, kde jste švorc, nemáte co na sebe a ségra se s váma nebaví.

To jsou asi ty nejblaženejší pocity z celýho dne.