Listopad 2016

Piš pro nás

28. listopadu 2016 v 21:22
Můj kamarád je frontmanem kapely, která sice teprve začíná, ale už teď má na kontě pěkných pár úspěchů. Vypadá to, že pojedou na šňůru do Anglie.

Právě jsem se vrátila ze zkoušky kapely. Požádali mě, abych pro ně psala webovky, protože se jim líbí, jak píšu. Tudíž mámtu povinnost jít na každý koncert (přítel to musí pochopit, když je to "pracovně" :D).

Ale mám ohromnou radost, že ve mně mají takovou důvěru, že mi svěří něco takovýho. Bohužel je tenhle blog osobní a tím, že bych zveřejnila jméno kapely bych prozradila, kdo vlastně jsem a tím pádem bych celou stránku musela smazat, a tak jméno kapely zatím neprozradím.

Jestli jste ale kousek od Prahy, jistě na sebe narazíme na příštím koncertu. Svět je přeci jen prťavý místo :)

Mějte se hezky.

Vaše Bonneris


Bydlet v podnájmu

27. listopadu 2016 v 16:06
Tohle měl původně být článek o Skotsku, Vysočině a jak moc toužím se tam podívat a proč. Místa, kam se chci podívat, důvody, proč tam tak neskutečně potřebuju.

Víte, když bydlíte v bytě, v podnájmu, občas z toho vznikne tohle.
Poslední dva roky, prostě od doby, co se byt nad náma uvolnil, nastěhovali se tam nový sousedi a poříd tam prostě něco vrtají. V celém baráku jsou ty obrovské panely, takže když do toho vrtáte, je to jako strčit hlavu ke zbiječce. Nedá se tu nic. Nedá se tu koukat na televizi, číst, povídat. Minule jsem musela jít ven, abych si mohla zatelefonovat. Dovedete si představit tohle prožívat už dva roky, neustále, skoro každý den? Dnes jsem měla volno z práce a víte co mě vzbudilo? Vrtání. A včera taky. Správcem domu je ale bývalá manželka mámina současnýho přítele. Ano, přesně tak, ta nám určitě s radostí pomůže :)

Neexistuje, že by třeba dali cedulku u vchodu, že bude probíhar rekonstrukce ani nic podobnýho. Nepomohlo ani prošení, ať toho nechají aspoň o víkendu v době mezi snídaní a oběděm, ani vztekání se a nadávání, nepomohla stížnost, nepomohlo nic. A tak si tu žiju a čekám, až se budu moct odstěhovat. Jsem smířená s tím, že s tímhle už prostě nic neudělám. Ale co tam do prdele dva roky vrtaj, když je to byt 2kk, to teda fakticky nepochopim.

Bydlet v bytě pro mě doposud znamenalo jen tohle:

- nikdy si neodpočinout
- smířit se s hlukem a nemoct s tím nic udělat
- smířit se se smradem
- smířit se s tím, že se tu pohybují feťáci, alkoholici a kreténi
- usínat a slyšet přitom neustále zvracející frajerku nademnou
- probouzet se za zvuku vrtačky, obědvat za zvuku vrtačky a telefonovat chodit ven
- učit se na maturitu se sluchátkama v uších
- sama nesmět udělat doma oslavu, protože jakmile malej hluk jde ode mně z bytu, naše správcová to okamžitě volá
chlapovi, co nám ten byt pronajal a snaží se nás odtut vyhodit (jako předminulý vánoce - jo, vánoce)

A pak se mi může někdo divit, že se radši budu starat o barák a zadlužim se s ním nejspíš až do konce svýho života, ale aspoň si při tom konci budu moct trochu odpočinout.

Prý vezmem si hypotéku na byt. Hahaha

Výkřiky

23. listopadu 2016 v 23:54

Zajímalo by mě, kolik z vás asi má na blogu tolik článků uložených v rubrice rozepsané, jako já. Na něco myslím, k něčemu se chci vyjádřit a pak prostě ztratím slova a nevím jak líp se k tomu vyjádřit. A tak to odložím, že to dopíšu později, až si to promyslím. Jenže to není zrovna můj styl. Já si články nepromýšlím dopředu, prostě sednu a píšu a když ten článek nedodělám, tím to končí. A mám jich tu strašně moc. Někdy je to jen věta, kterou jsem prostě potřebovala dostat nějakým způsobem ven. Někdy článek končí nevysvětlen, někdy ani nedokončím větu. Nazvala bych to jako takové výkřiky - věci, co nedokážu udržet a nemůžu je publikovat, protože by nedávaly smysl. Přesto jsem se rozhodla, že párz nich sem hodím, i když jsou některý z nich starý i dva roky.



Kov a med

22. listopadu 2016 v 19:01
Je tu další článek na téma vysazení antikoncepce a vliv na organismus. Uvědomuji si, že mi možná pár lidí zase vynadá, protože se mnou nebudou souhlasit/budou mít jiný zkušensti/nebudou to chtít číst a tak podobně. Ovšem tohle je pořád můj blog a já si sem budu psát, co chci, protože se touhle formou můžu odreagovat, vypsat, svěřit, ulevit si a popřípadě předat zlušenosti. Je to asi měsíc, nebo dva co jsem vysadila hormonální antikoncepci. Brala jsem jí 4 roky. O zdravotních obtížích nebudu mluvit, tenhle článek chci zaměřit na psychiku před a po vysazení těch zatracených prášků.

Po dobu, co jsem je brala, jsem byla většinu času protivná, skeptická, bez schopnosti se do někoho vcítit. Bezcitná, chladná a nezaujatá ničím krom vlastních obsesí. Pořád jsem nechápala, proč jsem se tak změnila. Sex najednou nebyl nic, jen povinnost, kterou je třeba občas splnit, aby to nebylo divný ( i když chápu, že divný bylo spíš to, že jsem to dělala i když se mi nechtělo). Pořád jsem se snažila najít tu, kterou jsem byla dřív a nešlo to. Prostě jsem se necítila sama sebou. Pak jsem vysadila prášky a najednou je všechno jinak. Po sexu vyloženě prahnu a užívám si ho jak nikdy dřív. Co se týče prožívání a emocí, mám pocit že se mi srdce může někdy i rozskočit. Je to jako kdyby mě tam hřálo. Když porovnám před a po, tak předtím jsem neprožívala nic doopravdy, necítila jsem nic tak, jak bych to cítit měla. Vánoce neznamenaly víc než povinnost uklidit a jeden večer si sednout k večeři. Přítelovi polibky nebyly víc než plazení se po mojí osobě. Zima nebyla víc než jenom studený pitomý počasí, co vám leze za odhalený krk a zebe vás.

A teď? Všechno je obráceně. Jak jsem mohla 4 roky žít za takových podmínek? To už nepochopím. Ano, jasně, prášky posloužily svým způsobem dobře, počas studia jsem se nemusela bát že přijdu do jinýho stavu, ale co z toho, když jsem celý ty 4 roky žila jakoby v mlze a život jsem doopravdy neprožívala? Najednou na sobě zase pozoruji ty staré vlastnosti, díky kterým si mě ostatní vážili. Zase jsem sebevědomá, optimistická a přestanu se kácet, když se s někým pohádám.

Takže ano, jsem ráda, že jsem vysadila.

Mějte se fajn.



Kdyby

1. listopadu 2016 v 21:34
Co znamená slovo dějiny. Může to být doba odehrávající se v minulém století i miléniu. Může to být ale i doba, která se odehrála předevčírem.

Zkrátka dějiny jsou podle mě čas minulý. Jak prostý. Proto jsem se rozhodla napsat článek na rodinné téma a snad se trochu svěřit a doufat, že mi to pomůže jako vždycky.

Asi tak přesně před rokem jsem se dost hádala s mámou, je jedno kvůli čemu, a došlo i na jistý vyhazování mojí osoby z bytu. Bylo to tenkrát nějaký divoký a ona mě tak trochu rozhádala s mojí ségrou a nejlepší kamarádkou v jedné osobě. Je fakt, že jsem byla tehdy dost protivná a některý věci, co o mě sestřičce řekla, byly pravda. Ale ona se se mnou následkem toho několik měsíců nebavila. Po čase, kdy jsem byla už zdeptaná na nejvyšší míru a svýho synovce jsem viděla když už chodil a žvatlal a jedl pevnou stravu (předtím ještě tak maximálně ťapal po čtyřech a byl na mateřsským mlíku) jsme se nějak udobřily, už netuším jak.
A všechno bylo úžasný. Dokud jsme se opět nepohádaly.