Výkřiky

23. listopadu 2016 v 23:54

Zajímalo by mě, kolik z vás asi má na blogu tolik článků uložených v rubrice rozepsané, jako já. Na něco myslím, k něčemu se chci vyjádřit a pak prostě ztratím slova a nevím jak líp se k tomu vyjádřit. A tak to odložím, že to dopíšu později, až si to promyslím. Jenže to není zrovna můj styl. Já si články nepromýšlím dopředu, prostě sednu a píšu a když ten článek nedodělám, tím to končí. A mám jich tu strašně moc. Někdy je to jen věta, kterou jsem prostě potřebovala dostat nějakým způsobem ven. Někdy článek končí nevysvětlen, někdy ani nedokončím větu. Nazvala bych to jako takové výkřiky - věci, co nedokážu udržet a nemůžu je publikovat, protože by nedávaly smysl. Přesto jsem se rozhodla, že párz nich sem hodím, i když jsou některý z nich starý i dva roky.




Naprostá většina lidí si dává novoroční předsevzetí, která nedokážou splnit.
Nebo si řeknou, že si dají jen jedno až tři, aby byli schopni to dotáhnout do konce. A pak to stejně neudělají.
Když se nad tím zamyslím, já jsem udělala letos skoro všechno, co jsem chtěla udělat. A ty věci, co jsem ještě nestihla, jako shlédnou LADY A TRAMPA, přečíst pár knížek k maturitě, tak to není nic nezvladatelného, nesplnitelného, nebo něco, do čeho by se mi nechtělo - prostě jen čekám, až na to přijde ta správná nálada.
A to, co jsem zvládla, to je pět věcí, které jsem si myslela, že nikdy nedokážu splnit:
  1. Začít zase jíst - v tomhle jsem si vlastně celkem věřila
  2. Přestat být tak posedlá kontrolou svého přítele
  3. Přestat kouřit
  4. Zajít k zubaři - mám z nich panickou hrůzu, ale zvládla jsem to a stojí to za to, zoubky mám jako nikdy dřív
  5. Začít chodit k psychologovi
A jako bonus - koupila jsem si plavky a chystám se zase na koupák nebo někam - pro někoho nic zvláštního, pro mě je to obrovský krok vpřed! A moje angličtina je o HODNĚ lepší než kdy dřív.
A jak jsem to dokázala? Vtip je v tom nebrat to jako předsevzetí, ale jako zdokonalení sama sebe. Všichni si to napíšou na krásný, ozdobný papír a přicvaknou ho magnetem na ledničku, nebo si to zapíší do diáře.
Já to letos udělala takhle: seděla jsem ve škole, nudila se, neměla jsem co dělat, a tak jsem si vytrhla papír ze sešitu a zapřemýšlela jsem, co na sobě můžu zlepšit - a šlo to samo. A neberu to jako předsevzetí, ale jako seznam úkolů, které jsem ještě nesplnila a bylo by potřeba s tím něco udělat. A víte co? Funguje to. Díky tomu, že jsem začala chodit k tomu psychologovi jsem si nejspíš zachránila vztah a znovu jsem se zamilovala do kluka, kterého jsem skoro odkopla jen kvůli své osobní depce. Díky nově nalezené sebekontrole jsem přestala pociťovat potřebu kontrolovat jeho a šéfovat mu.



Co jsem například udělala za hovadiny? Tak například:
  • Založila jsem si ve 13 facebook, napsala jsem Robertu Pattinsonovi a když mi dotyčný (samo že falešný Rob) odepsal, chlubila jsem se tím po celý škole a vůbec jsem nechápala, proč se mi ti starší smějou. Prostě jsem si psala se svojí platonickou láskou a vůbec mě nenapadlo, že je to nejspíš jen stejně stará holka jako já, která je naprosto zblázněná do stejný hvězdy a pouze se nachází na jiným koutě světa.
  • Podepsala jsem se na zadek jednomu bubeníkovi ze svý oblíbený kapely po tom, co jsem vypila dost koly s rumem, kterej naprosto bytostně nesnáším.
  • Zapálila jsem si jointa s přítelem v pokoji, když byla doma máma. Pak, když to ucítila, jsem jí s červenýma očima nejasně vysvětlovala, že to cítí moji viceroyku a mávala jsem jí napůl rozkouřeným cigárem před očima.
  • Naprosto vážně jsem kdysi na svůj starý blog psala, že jsem se zase nevyspala, protože tu řádí blbej duch.
  • Nechala jsem si při pařbě ujet poslední vlak a přesvědčila jsem všechny svoje nalitý kamarády, aby mě šli vyprovodit. Do 30 km vzdálenýho města ve dvě hodiny v noci.
  • Chodila jsem s arabem.
  • První něco, čemu se dalo říkat sex, jsem prožila v parku za zarostlým křovím, mezi dálnicí a autobusovou zastávkou.
  • Vyvolala jsem rvačku s občane


Nikdy jsem nebyla z těch, co by snily o vysoký, o životě na koleji. Teď ale nevím. Nevím nic. Ani psát mi nejde. Tohle je už třetí pokus o článek a snad to tentokrát vyjde a bude to dávat smysl. Mám toho v hlavě tolik že mi snad praskne. Nejsem schopná myslet. Mám pocit, že se každou chvilku zase rozbrečím.


Včera mi umřela moje teta. Říkávala jsem jí kouzelná teta. Měla jsem ji moc ráda a strašně moc pro mě znamenala, už od dětství. Od včerejška


Mám spoustu přání, který nevím, jak uskutečnit. Mám toho na srdci spoustu, mám toho tolik, že mi přijde, že se utopím. Za boha nemůžu přijít na to, jak se vecpat do nějakýho časopisu nebo novin alá redaktorka-novinářka bez vzdělání a bez praxe.


V loňském roce se mi stala kupa báječných věcí. Mám synovce, cestovala jsem, začala jsem konečně dejchat a jasně vidět, přestala jsem kouřit a zabojovala jsem s poruchama příjmu potravy a některé moje staré a protivné zlozvyky jsou pryč. Musím říct, že ten rok byl v mnoha ohledech zvláštní. Ale taky musím říct, že jsem si ho parádně užila.
Na letošní rok ještě žádná předsevzetí nemám (ty mi přicházejí kolem půlky ledna :)) snad kromě udělání maturity a získání nějaké slušné práce a odstěhování se s přítelem někam spolu.
Když nad tím tak přemžšlím v průběhu psaní tohohle článku, není toho zrovna moc, ale zas jsou to velké věci, zásadní kroky. Momentálně se mi svírá žaludek, když pomyslím na maturitu (z češtiny, například) a říkám si, jaký je to paradox že z angličtiny, práva a podobně strach nemám skoro vůbec. A přitom čeština je můj mateřský jazyk. A říkám si, že po maturitě, jelikož na vejšku nechci, přijde něco, co jsem doteď pořádně nepoznala. Nebudu moct říct že bydlim s mámou a chodim na střední, začne to naostro, ten život, po kterým jsem toužila od doby co táta umřel. Tak moc jsem chtěla "začít žít" že jsem si něuvědomila, že žiju teď a že mi můj rádoby pubertální život proklouzl mezi prsty a tahle doba nastala dřív než jsem stačila mrknout. Pořád jsem se modlila abych už mohla jít kam mě nohy ponesou a najednou, pár měsíců před tím, jsem si uvědomila, že z toho mám vlastně trochu strach. Jasně, zvládnu to, jako vždycky všechno, ale jaký to bude? Co když jsem si tuhle
Poslední dobou se mi hodně často zdá o tátovi. Nevím, čím to je, možná tím, jak se poslední
Dnes bych se chtěla vyjádřit k tomuto, pro mě celkem aktuálním, tématu.
Totiž, do naší školy chodí holka, je jí 19 let, je z rozpadlé rodiny, je to lesbička a její vzhled je přímo odporný.
Nedávno vyšlo najevo, že je těhotná. Ale jak k tomu údajně došlo?
Umluvila jednoho kluka, aby jí za pár stovek prodal svoje sperma, dal ho do kelímku, a ona sama si sperma aplikovala injekční stříkačkou doma. Za čas si udělala test a zjistila, že se to povedlo a že je těhotná. Nejdřív tomu nikdo nevěřil, ale teď už jí vážně roste břicho. Několik týdnů toho kluka přemlouvala, aby to pro ní udělal, a celou tu dobu se s tím chodila svěřovat naší učitelce, ze které si udělala svou osobní psycholožku. Tak tedy, ať už je pravda, že k tomu těhotenství přišla takhle nebo ne: jak vlastně může náctiletá, chudá holka, bez kluka, bez podpory rodiny, těsně před maturitou, něco takového zvládnout? A jak do něčeho takového může vůbec jít dobrovolně? Jak jí něco takového může napadnout? Je jedním z důvodů to, že je tak neuvěřitelně osamělá, že si radši udělá dítě, aby nebyla sama a měla co na práci?
A co matky - puberťačky, co do jiného stavu přišly "omylem", například při nechráněném styku nebo při nehodě s kondomem?
Znamená to snad, že náctky musí býz zákonitě špatné matky?
Znamená to snad, že ty starší matky jsou zákonitě lepší?
Proč ty náctileté dnešní doba tlačí k tomu, aby šly radši na interupci?
Chti tím říct, že ty starší, které mají manžela/přítele, stálý domácí příjem, a nějaké ty korunky navíc, ty matky dokáží své dítě určitě finančně lépe zabezpečit, ale znamená to, že jsou to lepší matky? Že milují svoje dítě víc než pubertální maminy, že mu dají více lásky a péče, že mu věnují více pozornosti?
Dovedete si představit, jak to u mě v mozku vypadá, když to takhle vidíte? Ne, někdy to prostě nejde dokončit článek do konce, když se na mě moje vlastní myšlenky valí ze všech stran. Je to jako kdybyste byli ve vesmíru, stáli na jedné malé planetce a kolem vás padaly miliony hvězd. Tak jak se má člověk zaměřit jen na jednu jedinou?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lori Lori | Web | 30. listopadu 2016 v 15:23 | Reagovat

Stáva sa mi presne to isté. A niekedy nemám ani len rozpísané články alebo načrtnuté vety. Ono sú to len celkom prázdne šablóny, na ktorých niečo malo byť..a ja častokrát už ani len netuším, že čo... :´)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama