Březen 2017

Mámy

23. března 2017 v 20:01 | bonneris
Jaká je definice hrdiny? Hrdina je člověk s prokazatelnou statečností, který je schopen hrdinských skutků.
Znamená to, že hrdinou může být jen voják, který bojuje za svou zem? Nebo lékař, zachraňující lidské životy? Podle mě je každý člověk tak trochu hrdinou, ale největšími hrdinkami jsou pro mě matky. Zrovna včera jsem se byla podívat na nového člena naší rodiny. Moje ségra rodila prakticky tři dny - doma. Protože už jedno dítě má a chtěla s ním být, dokud to půjde.

Byla doma, v bolestech, kdy snad každá ženská křičí a proklíná toho, kdo jí to udělal, starala se o prcka a vařila svému příteli večeři. Po dvou dnech se konečně nechala přemluvit a dokázali jsme jí odvézt k druhé ségře, která bydlí asi dvě stě metrů od nemocnice, takže jsme se konečně všichni trochu uklidnili. Když jsem viděla, v jakých je bolestech, mrazilo mě. Každých pět minut se zarazila, orosila se a zaskučela, když to přešlo, zase si hrála s mrňouskem. Další asi 4 hodiny jsme jí přemlouvali, ať už se nechá odvézt do porodnice, ale nechtěla o tom ani slyšet, že ještě není čas. Šla se vykoupat. Za chvilku jsem jí slyšela skučet, a tak jsem se na ní šla podívat, jestli něco nepotřebuje. Viděla jsem ale jen břicho, který už nebylo kulatý, ale tak divně hranatý; bylo zřetelně vidět, že už si dítě hledá cestu ven. A tak se oblékla, vzala si na záda batůžek - kožený, a elegantní, obula si boty na podpatku a s přítelem ruku v ruce šla do porodnice dítě už jen vytlačit. Když v jedenáct v noci odcházela, měla kontrakce po dvou minutách. Takže se pro mě oficiálně stala hrdinkou a bláznem zároveň.



Síla přírody

14. března 2017 v 14:33 | bonneris
Před asi půl rokem jsem přestala brát antikoncepci z důvodu že jsem už dál nechtěla zahlcovat svoje tělo jedy, jelikož mi to evidentně nedělalo dobře. Nakonec jsem postupně začala dál a dál vysazovat jakékoliv chemické "pomocníčky", jako různé vitamíny, doplňky stravy, prášky na bolest a podobně. Často jsem trpěla na vaginální mykózy a doktorka mi přibližně každý měsíc předepisovala nějaký tobole. Pomohlo mi to asi na 14 dnů. Často mě bolela hlava a trpěla jsem na migrény. Dala jsem si ibalgin a na pár hodin to bylo k přežití. Pak jsem chytila migrénu znovu. Na nohou mi vyskákaly nějaký červený flíčky, který zde zůstávaly několik měsíců. Opět jsem je mazala antibiotikem na předpis, ale fleky se spíš množily a zvětšovaly, než aby mizely. Nebylo to tak, že bych si řekla, že s veškerou chemií končím. Šlo to postupně, pomalu jsem objevovala nové a nové věci z přírody a zázraky bylinek, které fungují. Začala jsem chodit čas od času do krámku ve schované uličce, kde se prodávají různé čajové směsi a bylinné odvary. Začalo to tím, že jsem si koupila čaj Mykotin právě na gynekologické obtíže. Trvalo dva dny, než jsem se potíží zbavila a po občasném uvaření čaje se mi už přes půl roku neobjevily. Šla jsem dál. Na bolest hlavy moje maminka objevila nějaký čínský všelék. Taková zelená, strašně smradlavá vodička. Jakmile mě bolela hlava, sáhla jsem po ní, namazala si pár kapiček na spánky a úleva byla téměř okamžitá. Vedlejším účinkem je teda smrádek a slzení očí, protože je to fakt síla. Na rýmu a dýchací cesty inhalace s olejíčkem Eukalyptus. Na ty fleky na nohách jsem už ze zoufalství, po vypotřebování celé tuby antibiotickýho krému, použila domácí mast z konopí. Do týdne fleky zbělaly a zmizely. To samé na spánek - jelikož jsem sova, často straším do noci a pak druhý den v práci jsem polomrtvá. Stačí si uvařit meduňkový čaj a jsem v limbu. Prášky na spaní jsem zahodila.
Nemyslím si o sobě, že jsem jedna z těch zelených lidí, kteří vypustili veškerou chemii ze svýho života a rozhodli se navrátit k přírodě. Uvědomuji si, že někdy to bez léků prostě nejde - máma má vysoký tlak a bere na to léky, švára prodělal raka a lékařská pomoc se sakra hodila. Ségra je zase po borelióze. Léky nejsou zas tak špatná věc.
Spíš se snažím poukázat na to, že pokud jste mladí, zdraví a nemáte žádné zásadní zdravotní problémy, a vidíte, že vám prášky nezabírají, ať už jsou to bolesti hlavy, nespavost, deprese, ekzémy a podobně, prostě nezávažné problémy, mohli byste zkusit zapátrat ve městě a okusit sílu přírody a bylinek.

Protože kdyby příroda neměla sílu léčit, asi by se lidi nedožili 21. století, ne?


Nedrž dietu, jsi pak protivná!

14. března 2017 v 6:50 | bonneris
Fascinuje mě, když tuhle větu slyším. Pokaždé, když odmítnu smažený řízek nebo svíčkovou se šesti, slyším od lidí tyto věty:

  • Nedrž dietu, jsi pak protivná.
  • Nažer se ať nejsi unavená.
  • Dostáváš do těla strašně málo živin.
  • Musíš jíst průběžně celej den a pak můžeš sežrat cokoliv chceš.
  • Cože, ty držíš dietu? Já objednal velkou pizzu.

Jop. Kdykoliv když to slyším, mám chuť řvát. A řvu. Když jsem protivná, není to kvůli tomu, že si nemůžu dát řízek. Někdo mi dal k mojí náladě důvod. Což ale málokoho napadne (snad jen mýho přítele). Když jsem unavená, jsem přepracovaná. Ono stát 12 hodin denně na nohou a lítat jako pometlo po krámě není záhul jen pro starý lidi, ale i pro ty co mají dvacet. A sorry, ale pokud to teda chtějí dát do spojitosti s jídlem, tak unavená bych spíš byla po tý svíčkový, těžký, smetanový omačce s knedlíkem, kterej se uvnitř vás prostě nafoukne.
Že nedostávám do těla živiny? Naopak. Tím že se snažím vařit zdravě a miluju vaření, nutí mě to vymýšlet nový a nový recepty, obdoby, přílohy. Nacpu do jídelníčku všechno od salátu přes luštěniny, oříšky a ryby po hovězí. Jen si to umím spočítat.
Jíst průběžně celej den? Proboha, jak? Když jsem v práci, jsem šťastná, když se stihnu napít. Mám mluvit s plnou hubou na zákazníky a prskat na ně?
A co když se prostě snažíte jak chcete, abyste žili zdravě a pak někdo objedná obří pizzu a vydírá s tím že by byla škoda to vyhodit. Dejme tomu. Jednou za čas si zhřešit je spíš prospěšný než na škodu. Na škodu je, když to někdo dělá pravidelně, ačkoliv ví, že zastáváte trošku jinek životní styl než nacpat si pupek k prasknutí a pak pít pivo a čumět přitom na seriály.

Co kdybychom se vážně všichni zamysleli nad tím, jak se montujeme do života naší rodině, kamarádům, partnerům nebo kolegům z práce? Co kdybychom je prostě nechali žít a dělat si, co chtějí a pokud máme něco na srdci, tak jim to normálně říct a nemáchat jim v tom čumák a přesvědčovat je přitom, že všechno dělají špatně? Jejich životy, jejich volby.
Nechme je prostě žít, ano?

Kontakty

13. března 2017 v 23:59 | bonneris
Při listování v kontaktech na mobilu jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, kolik čísel, na která jsem si jistá že už nikdy nezavolám, tam mám. Kontakt na mýho ex, který je druhý na seznamu hned pod mojí Avon lady. Číslo na týpka ze školení, kterej mi vlezl do postele a přemlouval mě ať se s ním vyspím. Číslo na kluka, do kterýho jsem byla zabouchlá jak nějaká puberťačka, kterej mi nakonec zlomil srdce. Číslo na chlapa, kterej mi nabídnul práci a já ji nepřijala. Číslo na banku, u které ani nemám účet.

Umění odpouštět

8. března 2017 v 18:48 | bonneris
Už v předchozích článcích jsem se zmiňovala o jednom bývalém spolužákovi. Ve zkratce pro ty, kdo neví: snažil se o mě pár let, vyznal mi lásku, já se do něj taky zamilovala a rázem jsem byla na pomezí rozchodu s mým současným přítelem a na hraně začátku novýho vztahu s dotyčným, již zmiňovaným Honzou. Nakonec se tak nestalo, já zjistila, že oblboval takhle víc holek najednou včetně mé kamarádky, nerozhodnost byla pryč a můj vztah s tím mým je silnější než kdy dřív, protože jsem si měla možnost uvědomit, jak moc o mě stál a jak moc mu na mě záleží.
Dobře, tolik k tomu. Čas od času Honzu ale potkám, protože pracuje doslova minutu chůze ode mě. Postupem času jsem si uvědomila, že je vlastně chudák, co se plácá ve vlastních citech stejně jako já před docela nedávnou dobou.