Duben 2017

Write it

22. dubna 2017 v 23:53 | bonneris
Hodně lidí ví o tom, že píšu knížku. Ví o tom, že je to inspirovaný skutečností. Ale za živýho Boha ze mě nevytáhnou, o čem píšu. Má to jeden prostý důvod: je to inspirovaný skutečností. Ten příběh vychází z věcí, co se mi staly. Postavy vypadají podobně jako v reálu, podobně se jmenují, nebo mají ty jména určitej význam. V knize je i můj přítel, náš vztah, všechno, co k němu cítím a co se mi honí hlavou, a přitom je to někdo jinej, někdo, kdo to mohl být a nakonec nebyl. Taková zvláštní transformace. Jenomže on je logik, a nic takovýho by v tom neviděl a považoval by se tam za toho špatnýho, i když se tam použila jedna nebo dvě transformace charakteru do osobnosti. A to, že tuhle knihu hodlám vydávat pod anonymem nebo pseudonymem a chci zůstat v naprostý anonymitě, mě chrání před pozdějšíma nepříjemnostma, který by z toho zaručeně plynuly. Proč jsem udělala oba rodiče živími a jsou to lékaři? Proč jsem tam neuvedla ani jednu z mých sester, i když patřej do šestice osob, který na světě miluju nejvíc na světě? Jednoduše proto, že jsou sloučený do jedný osoby. Moje anonymita mi zaručuje naprostou volnost a svobodu napsat, co opravdu napsat chci. V tom moři ryb se jedna taková knížka před mojí rodinou a kamarády ztratí.
A co mě pohání? Jednoduše potřeba dostat to ven, protože věci, co se mi staly, byly jednoduše tak škvělý nebo tak strašný nebo tak kouzelný a přitom zahanbující, příběh, kterým jsem prošla se špetičkou koření navrch, bych prostě nemohla nesepsat a přitom o tom nemůžu s nikým mluvit, protože... to je příběh právě na celou knížku, aby to dávalo smysl.
Krom toho, už jako malá jsem snila o tom že budu spisovatelkou. Dokonce i když jsem ještě neuměla psát, vyprávěla jsem pohádky a rodiče to měli zapisovat, abych je nezapoměla. Táta mě v tom hodně podporoval, už v tom věku pěti let: koupil mi na to speciální knížečku, na moje nápady. Ještě donedávna jsem ji měla, pak se mi bohužel ztratila při stěhování. Když píšu, je to jako by tady byl se mnou a fandil mi. Je jednou z mých největších můz. Je to někdo, na koho myslím, když mám zůstat silná. Máma mě zase naučila bojovat. Ségry mě naučily jednak stát si za svým, jednak s prvníma láskama, s první diskotékou i prvním maskování kocoviny. A můj miláček? Je to někdo, kdo dá každýmu dnu smysl. Je to někdo, kdo mě i v tý nejhorší náladě, i ze záchvatu pláče dokáže upřímně rozesmát. Tohle všechno mě insiruje hodit to všechno na papír a poslat to dál.



10 věcí, které miluju

22. dubna 2017 v 19:38 | bonneris
  1. Pouštět si písničky do sluchátek, pořádně nahlas a být tak v tu chvíli naprosto sama, nerušená okolními zvuky od sousedů nebo řvoucího města a prostě tu muziku cítit.
  2. Když mě probudí sluneční paprsky, svítící mi do obličeje.
  3. Když sedím večer u počítače a dělám na knížce a začne zapadat sluníčko. Bydlím v desátém patře, a tak mám parádní výhled a vidím, jak najednou i les zoranžoví. Je to dechberoucí.
  4. Kouřovou pauzu.
  5. Když se od srdce zasměju.
  6. Když se jdu projít uprostřed hluboký noci a jsem v celém městě najednou úplně sama.
  7. Mojí maminku, mý ségry, mýho přítele, mojí fenku.
  8. Být občas sama, nerušená, a jen tak přemýšlet.
  9. Knížku Malý princ.
  10. Svůj život.

Ano, paní ředitelko

8. dubna 2017 v 0:54 | bonneris
Znáte takový ten pocit, když někam chodíte a víte, že už vám to končí za pár? Ať už chodíte do školy i po uzavření známek nebo do práce, kde vám zbývá odkroutit si 7 týdnů?
Dneska jsme tam měly s kolegyní paní řídící. Vzala si mě dozadu, aby mě sprdla za to, že mám za tři odpracované dny v tomhle měsíci prodáno jen několik set položek do plnění. Dva dny z toho jsem ovšem měla zboží, což mi zabralo půl dne, než jsem to překontrolovala a vyložila do regálů a uklidila. Po asi dvou minutách, co jsem se s ní snažila normálně komunikovat jsem to vzdala a najela na přítelův přístup: jedním uchem dovnitř, druhým ven.
A tak mě plísnila, já tam stála, byla jsem ticho (JÁ - TICHO) a nechala jsem jí se vypovídat. Po deseti minutách jejího monologu se na mě vyčítavě podívala, že jí přijde, že si myslím něco o prdeli. "Jasně že ne, jen vás nechci přerušovat, ráda si to poslechnu." Ale pravdou je, že mi to vážně bylo buřt. Sehnala jsem si něco lepšího, trochu serióznější a zaučovat se tam budu hned od pondělí. Budu tam chodit o svém volnu. A tady si ty zbývající týdny odkroutím.
Paradoxně ale to, že jsem jí neodpovídala ani neodporovala jí nejspíš štvalo ještě víc, než kdybych tak učinila. A tak jsem poprvý pochopila přítelovu strategii a použila ji v praxi. A během toho, co mi vyčítala, že jsem momentálně nejslabší článek jsem se usmívala a představovala si, jakou si koupím kytku do svýho novýho kanclu.
Takže ano, paní ředitelko. Bylo mi párek, co jste mi dneska říkala, bylo mi fuk, že jsem nejslabší článek a že kvůli mě nedostanete odměny (haha) a bylo mi putna, že až vám oznámím, že v květnu vám tu smlouvu neprodloužím, padne mojí vedoucí (pěkný svini, mimochodem) dovolená. Všechno je mi to úplně u prdele.
Krom toho, druhá kolegyně mi oznámila, že dostala lepší nabídku za dvacet tisíc, což je o bůra víc, než máme tady, a že vážně uvažuje o tom, že tam zkončí. Tím pádem to budou opět táhnout ve dvou a budou ve stejným svrabu, v jakým byly, než jsme tam přišly my dvě.



Přej si mě

4. dubna 2017 v 23:52 | bonneris
Je to už pár měsíců zpátky. Stalo se to v červnu, když jsme byli u kamaráda na grilovačce. Byl to ten večer, co jsem už vážně, ale vážně nevěděla, s kým vlastně zůstanu, jestli s mým přítelem, a nebo s Honzou. Seděli jsme na zahradě, pili whisky, já měla na sobě jeho mikynu a kouřili jsme napůl jedno cigáro. Nad náma byla miliarda hvězd, který normálně ve městě vůbec nevidím. Jednou rukou mě objímal, druhou měl položenou na mém klíně a dívali jsme se nahoru. Ačkoliv tam bylo dalších pět lidí, nějak jsme tam prostě byli najednou sami. Napil se, znovu vzhlídnul vzhůru a najednou mi zmáčknul ruku a pošeptal mi do ucha: "Padá hvězda. Přej si mě."
Jasně, může se vám to zdát padlý na hlavu, když tohle někdo pronese, ale za předpokladu, že se rozhoduju, s kým budu, že jsem momentálně ze situace zoufalá protože nechci ztratit ani jednoho a takhle to bylo celý dva roky, že nevím, koho chci víc, tak za tohohle předpokladu už to nezní tak divně. " Když padají hvězdy, plní se přání. Já si přeju, aby sis mě přála," šeptal dál a díval se mi u toho do očí.
Já si přála, ať se to už doprdele rozsekne. Vážně, tohle bylo moje přání: ať už se to doprdele rozsekne.
A rozseklo. Do týdne jsem věděla, že by to byl můj životní omyl a do dvou měsíců jsem věděla, že můj přítel bude mým přítelem navždycky. Paradoxně nás tahle situace, namísto aby nás to rozdělilo, stmelila a upevnila náš vztah. Jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí.