Květen 2017

Citronová limonáda

30. května 2017 v 19:30 | bonneris
Vysoko, vysoko hleď,
za orly v oblaka odvážně leť.
Nebe je hranicí, kam až smíš jít,
všechno se podaří, smíš - li chtít.

- M. Hájková - učitelka



Taky máte pocit, jako by vám někdy život prokluzoval mezi prsty? Zní to jako klišé, ale přijde mi to jako včera, když jsem zoufalá ležela zavalená mezi katalogama na střední školu. A zatraceně jsem nevěděla, co budu dělat. Chtěla jsem je všechny. Chtěla jsem jít na hotelovku, na manažerku, na dopravku, na kuchaře, na aranžérku. Chtěla jsem zkusit všechno. Nakonec jsem si zkusila dvě - moje střední škola byla tím pádem rozdělená po dvouletých fázích, přičemž ta druhá pro mě nebyla jenom školou. Našla jsem si tam takové kamarády, které bych označila snad i za druhou rodinu a učitelé nebyli jenom ti debílci s brejlema, ale životní mentoři. Naprosto podporovali moji zmatenou, roztěkanou dušičku a dál ji rozvíjeli. Takže to byl pro mě šok, když jsem nakonec odmaturovala a následně se skoro na rok ubednila v trafice, kde jsem trpěla. Byla jsem jenom jedna z mnoha ovcí, které vedení nabádalo k vyšším prodejům a přitom snižovali peníze, pořád a pořád a pořád. Víc práce za míň peněz. Bylo to ubíjející. Když jsem si myslela, že jsem našla lepší práci, oznámila jsem jim, že tam končím, a nakonec jsem byla nucená zkončit i v tý druhý práci, protože se tam dělo něco, čeho jsem prostě nechtěla být součástí. A tak jsem byla nějakou dobu doma, s podivným pocitem neklidu. Cítila jsem se na jednu stranu strašně svobodná, jako bych mohla dělat cokoliv. Pořád jsem si ale myslela že nevím co chci dělat. A nejspíš z toho pramenil ten pocit neklidu, protože jsem to už dávno tak nějak věděla, ale nechtěla jsem si to přiznat. Důvodem byl strach.

Náš Jin a Jang

28. května 2017 v 18:06 | bonneris
Já a můj přítel. Pozorujeme to na sobě každý den, někdy více, někdy méně. Jak je vůbec možný, aby dvě tak rozdílný povahy v sobě našli zalíbení a tak hluboce se do sebe zamilovali?
Jasně, nebylo to vždycky růžový. Vlastně to dost často jiskřilo. Jelikož jsme tak moc rozdílní, občas uděláme něco, co toho druhého trochu vytočí, jednoduše proto, že nás ani nenapadne, že by s tím ten druhý mohl mít nějaký problém. Ale po každém karambolu a po každé hádce jsme byli silnější a zamilovanější - jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí. A tady to není výjimkou. Věci, u kterých já šílím vzteky on řeší s chladnou hlavou. Nikdy tomu ale nechybí notná dávka humoru.
Myslím si, že jediná věc, kterou máme vlastně kromě naší lásky společnou, je smysl pro humor, tak trochu pokřivený a občas mimo realitu nebo slušné vychování. Je to nejspíš to jediné, co na nás dvou najdete společné. Jo, a taky lásku ke kofeinu.

Váhy váhavé

27. května 2017 v 13:25 | bonneris
Někdy je to prokletí, být narozená ve znamení vah. Znamená to totiž, že všechno "zvažujete" tak moc, až vás z toho často bolí hlava. Před pár dny jsem byla s maminkou na kosmetickém kurzu - na podobné věci jsem mimochodem byla poprvé a strašně jsem se na to těšila. A samozřejmě jsem si to zamilovala. Konečně jsem zjistila, co dělám špatně a proč při nánosu rtěnky občas vypadám, jako bych zakousla krysu. Naučila jsem se tam pár užitečných věcí, které jsem ihned začala využívat. A naše poradkyně byla hotový anděl.
Anděl, který mi nabídl práci. A dnes mi přišel od ní email, jestli u ní opravdu nechci pracovat, že bych se na tu práci nesmírně hodila, a že jsem se jí líbila. A já - váha váhavá - už několik dní na to myslím, a teď po tom mailu ještě víc. Kde se to ve mě vzalo, tahle nerozhodnost? Je to k vzteku. Nevím, kdy se to ve mě tak pohnulo a změnilo. Dřív jsem se řídila mottem "prostě to udělej a nemysli" což mělo za následek sice hodně držkopádů, ale na druhou stranu, přineslo mi to do života i mýho přítele.
Přijde mi, že čím jsem starší, tím víc nad vším hloubám a uvažuju. Možná se tomu dá říkat dospělost, ale v tom případě mi zatraceně chybí ten kousek dítěte, díky kterýmu jsem se nikdy nenudila a život jsem měla pořád plný vzrušení a adrenalinu. Nebude na dospělost ještě času dost, až budu mít například dítě? Neměl by každý z nás být dítětem, dokud jedno sám nepřivede na svět?


Život je boj

9. května 2017 v 17:35 | bonneris
Ještě před nedávnem, když jsem lítala z jedný práce do druhý, uhoněná jak sviňa, nemocná, nervní a s pocitem nedocenění, jsem zrovna na cestě do trafiky přemýšlela nad tím, jak jsem ještě před rokem, prakticky na den přesně, byla poprvný úplně svobodná, ničím nevázaná, žádnou prací, žádnou školou. Na programu byl jen přítel, rodina a kamarádi. A pak už najednou byly jen dvě práce a jedinej světlej bod dne byla noc, protože to jsem mohla spát. A nesnášela jsem to. A myslela jsem na to, jak to byl hezký pocit.
No a pak jsem zase letěla do práce. Doma to vypadá mizerně, je tu bordel a prach a kdyby se tu včera nezastavila máma, ani by nebylo uklizený nádobí. Před týdnem jsem podala výpověď v první práci. A dneska jsem zkončila i v té druhé. A zjistila jsem, že zase můžu dýchat. Sice trochu ztěžka a bolí to, protože mě dostihla moje stále přecházená chřipka, ale dýchám a zjišťuju, že na následujících několik dní - minimálně (hodně minimálně) mám na programu jenom to, co dělat chci - běhat, psát, dívat se na seriály, spát, a pít drinky, uprostřed noci jít na procházku a nebo se prostě zajet podívat za ségrou, která sice bydlí dvacet minut ode mě ale dosud na to nebyl čas - ano, natolik to bylo s časem špatný - nebo taky konečně položit kytku na hrob. Tohle všechno, co jsem chtěla dělat a nemohla mám momentálně na programu. Jak je možný, že jsem něco takovýho dopustila? Že jsem zaprodala život práci, která mě ani nebaví, jen abych mohla říct: jo, dělám na tom? Jak moc je tohle normální? Kam se podívám, vidím to na hodně lidech: uklízečka, co naštvaně drhne opatlané sklo, nedoceněná pokladní, na kterou jsou zákazníci protivní, řidiči autobusů, který kde kdo ani nepozdraví a prskne na řidiče cílové místo, aby si mohl vzít jízdenku a odploužit se dozadu dělat bordel?
A pak to porovnám s těmi, co jsou se svojí prací spokojení a mají ji rádi: na mojí maminku, jak si spokojeně aranžuje květiny a vytváří z nich umělecká díla, na přítele, jak se topí ve svých číslech a analýzách a účtech, na jeho maminku, která je nejhodnější zdravotní sestřičkou, nebo třeba na kámoše, kterej si prostě řekl, že se proslaví se svojí kapelou a jemu se to začalo dařit, k tomu podniká a učí se japonsky a vidím je, jak jsou šťastní a zvláštním způsobem odpočatí. Třeba ne po fyzické stránce, ale po té psychické jo, protože dělají něco, co je naplňuje a dělat to chtějí.
A tak si říkám, že možná jsem jeden z těch lidí, co jim prostě nesvědčí jedna stálá práce, protože je za chvíli prostě omrzí a pak je to akorát ubíjí, a jestli bych se přece jenom neměla zaměřit na to, co dělat chci. Vždycky jsem říkala, že chci dělat tolik věci, že mi na to jeden život nestačí: proč to prostě nerozkouskovat po různých brigádách, sem tam komparz, sem tam článek nebo fejeton, pak vydat tu knížku, jít si někam do restaurace zavařit, upéct pár dortíků. Z každýho rožku trošku, ne? Nemusí pršet, stačí když kape - nepotřebuju mít moc peněz, nevím co s nima pak dělat, stačí mi, když to vyjde na jídlo a bydlení. Pro mě je vážně hlavní být šťastná a jsem ten typ, kterýmu nepřinesou štěstí peníze, ale prožitky.

Únava

3. května 2017 v 23:23 | bonneris
Už je to měsíc, co chodím do dvou prací. Když mám volno v jedný, jdu do druhý, protože se tam zaučuju, abych mohla od června nastoupit, jakmile zkončím v tý první. Což má za následek to, že jsem za poslední měsíc měla dohromady pouze čtyři dny volna, kdy jsem do práce nešla. Na každý z těch dnů jsem si totiž naplánovala odpočinek, psaní, koktejl a seriály. Bohužel ani jeden z těch plánovaných odpočinků mi nevyšel. Jsem ten typ člověka, kterému když zavoláte, že máte problém a potřebujete pomoct, nebo si jen popovídat nebo jet na výlet, jsem během pár minut na místě. Jenže následkem toho jsem úplně grogy. Nehledě na to, že dělám nesmyslný šichty, někdy i sama, dvanáctky, čtrnáctky, šestnáctky, vždycky přijdu. Poslední měsíc mám pravidelně k snídani, svačině, i obědu energiťák nebo kafe nebo obojí, abych neodpadla, a k večeři obvykle sušenku nebo rohlík, co doma najdu. Posledně jsem byla už tak unavená, že jsem usnula na pauze venku, když jsem si šla zapálit. Prostě jsem si zapálila, sedla si na bednu a usnula. Vzbudila jsem se asi o patnáct minut později, cigáro celý černý, odhořelý a lidi co procházeli kolem si mě prohlíželi jak kdybych byla nějaká fetka povalující se na veřejnosti.
Chvilku pro sebe jsem si tedy za poslední měsíc nenašla. Stejně jako dneska, měla jsem v plánu vypnout mobil a spát do oběda. Ráno mi někdo šíleně zvonil na zvonek a pak jsem jela na návštěvu do nemocnice, v průběhu toho mi volala regionální ředitelka z mojí první práce, aby mi oznámila, že dostanu ještě další šichty navíc a hned na to mě přemluvila máma, ať se stavím cestou u ní v práci. A tak jsem se dostala domů až v devět večer, na záchod si došla teprve teď a zítra jdu ráno do druhý práce, před pracovním víkendem v první práci. Krom toho mi ještě bylo oznámeno, že kamarádka slaví v pátek kulatiny, takže až v půl devátý zkončím v práci, půjdu rovnou do baru slavit narozeniny, a další den hned zase do práce a ten další taky. V pondělí je státní svátek a já mám momentálně opět v plánu to, že si vypnu telefon a budu psát, pít koktejly a podívám se na Lovce duchů. Jsem zvědavá, kdo co bude zase potřebovat a jak rychle na to, já blbka, kývnu.
Přeju dobrou noc a kdo může, udělejte si chvilku pro sebe i za mě prosím, protože mě už z toho kofeinu za cvhilku asi exploduje srdce.