Červen 2017

Buďte k sobě upřímní

28. června 2017 v 0:39 | bonneris
Pořád v životě tápete a hledáte co by vás bavilo, a pořád to není to pravé ořechové? Vždycky je tady nějaký ALE.
Problémem může být to, že sami k sobě občas nejme úplně upřímní. Možná, že se chceme nějak vidět, a tak o tom pořád mluvíme a děláme ze sebe něco, co nejsme. A ve výsledku to dopadne tak, že do něčeho vložíte horu úsilí a nakonec to pustíte, ani nevíte proč. Jen cítíte, že je tam něco špatně, že něco nehraje a je vám najednou nepříjemně. A pak jste zase na začátku, nejspíš si dáte skleničku vína a pak zaujmete polohu plodu a děláte že neexistujete.

Neuzavřené záležitosti

25. června 2017 v 18:58 | bonneris
Co je to za svět, že se pořád všechno kolem točí okolo jedinýho člověka?

Pamatujete si ještě na články, kde jsem brečela, že miluju dva lidi najednou? Nebyl to nějakej puberťáckej rozmar, byla to docela vážná a ošemetná věc. Všchny ty články jsou o jednom člověku. O někom, do koho jsem se tak zbláznila, že mi to doslova a do písmene zatemnilo mozek.

Pan Tajemný - 2

24. června 2017 v 10:08 | bonneris
Pan Tajemný už je tajemný o něco méně. Dokonce jsem slyšela, jak na někoho promluvil. Jednou...
Zjistila jsem, že Tajemný se jmenuje Lukáš a že dělá u nás v centru tzv. bachaře. Kontroluje kvalitu hovorů nás operátorek a jejich pracovní dobu a to, jestli opravdu dělají, co mají - jestli volají.
Taky jsem zjistila, že je trochu blázen do politiky (ano, zabte mě, trochu jsem ho postalkovala na facebooku, kde ani nemám účet). Prostě mi trochu šplouchá na maják, když se někdo chová jako on a nic o něm nevím.
Alespoň jsem ale zjistila, proč ho nemá nikdo rád. Když nám dělá bachaře :)
Akorát teda nechápu, jak tuhle pozici může vykonávat někdo, kdo prostě nemluví.
Na druhou stranu obsadit na tohle místo někoho, kdo se umí během milisekundy stát neviditelným a zmizet a nečekaně se zas objevit, bylo chytrý. Taková tichá smrt.

sad, friends, and casper image

Andulka nebo káně

23. června 2017 v 21:39 | bonneris
Upozorňuji, že tenhle článek je hodně něco jiného než to, o čem normálně píšu a jestli někoho pohoršuje téma sexu, nechť přestane číst.

Pan Tajemný

21. června 2017 v 17:55 | bonneris
Naprosto bezpředmětnej a nepochopitelnej článek o jednom kolegovi z práce.

Operátorka. Paní Operátorka.

15. června 2017 v 17:28 | bonneris
Dneska jsem poprvý v nový práci doopravdy pracovala. Doteď bylo jen školení. Stala jsem se certifikovanou operátorkou Vodafone. První krok, který jsem kvůli certifikaci musela učinit byl certifikační hovor s lidma od kvality, což proběhlo dobře. Mohla jsem si tam vymýšlet, byl to pouze demohovor. Paní byla velice milá.
To mě nakoplo a hned po krátkém meetingu jsem šla zpátky za počítač a vytočila jsem si prvního opravdového zákazníka. Nevzal telefon, stejně jako další čtyři. Když jsem se konečně někomu dovolala, neznala heslo a tak mě odkázala na manžela, kterej určitě ví. Tak jsem volala manželovi. Ve chvíli, kdy mi hovor přijal jsem se zrovna dívala z okna. Nějakej pošahanej a totálně nalitej chlap stál před oknem, za stromem. Pak se nějak zamotal a začal si rozepínat poklopec. Absolutně jsem nemohla odtrhnout pohled, nevěřila jsem, že to opravdu dělá. No vytáhnul si svýho ptáčka jerabáčka, zamířil na ten strom, čelem ke mě - ptákem ke mě - a snažil se vymočit, což se mu nějak nepovedlo. Člověk by čekal, že když to nejde, zastrčí ho zpátky a zapne si kalhoty. To on neudělal. S vytaženým ptákem se rozešel dál, namáčknul se přímo na okno. Takže jsem tam seděla, s pusou otevřenou dokořán, neschopna pochopit, že si toho nikdo kromě mě nevšimnul, včetně Kamila, kterej seděl přímo u toho okna a ten pták mu tam div neudělal na okně obtisk. Takže to byl první problém, kterej nastal - absolutně mě to rozhodilo, takže když jsem se měla přihlásit do systému, najednou jsem vůbec nevěděla jak se dostat na toho zákazníka, kterej mi tam nakonec chudák čekal na lince asi pět minut, než mi přišla pomoct team leaderka.

Cesta ke štěstí

13. června 2017 v 17:53 | bonneris
My lidé míváme ve zvyku až moc často věci odkládat: až bude víc peněz, až mě povýší, až dodělám školu, až děti odrostou, až splatíme půjčku... a tak dále. Určitě to sami znáte. Taky moc rádi používáme podmiňovací způsob: když vyhraju ve sportce, odjedu žít do Karibiku, když budu dobrá tak mě v práci třeba povýšej, když budu držet dietu tak snad zhubnu.
Takže pro úplnost: když vyhraju ve sportce superjackpot, tak bych odjela žít do Karibiku.
Taky si moc rádi stěžujeme na to, co nemáme: nemám moc peněz, nemám moc přátel, nemám chlapa/ženskou, nemám na sebe čas, nemám doprdele nic.
Takže ve finále, když si to pospojíte všechno dohromady, tak takto uvažující lidi jsou strašně negativní stvoření. Protože víte co? Když budete přemýšlet takhle, nikdy ničeho nedosáhnete a nikdy se nehnete z místa.

Ústupky

10. června 2017 v 0:47 | bonneris
Před pár dny jsem tu psala o tom, jak mám chuť odjet do ciziny za prací a že sice nevím kdy, kam a co tam budu dělat, ale že to chci.
Tak už to vím.
Přítel se zeptal v práci, jestli by bylo možný ho někdy kolem jara přehodit do Holandska, třeba na rok. A jelikož je můj kluk šikula s perfektní angličtinou, svojí práci zvládá efektivně a ještě pomáhá druhým kolem, co by to třeba nestihli, jeho hlavní šéfová na to kývla, že mu to domluví. Budeme mít placený ubytování někde v hotelu, na celej rok. Jeho plat bude minimálně jednou takovej, jako co má tady. A co budu dělat já? To je zatím ještě ve hvězdách. Začnu se doopravdy rozhlížet po práci až kolem ledna.

A jak k tomu došlo?

Je to doopravdy?

6. června 2017 v 20:07 | bonneris
Ptám se občas sama sebe. Jako například posledně, když můj miláček zhasnul světla a nechal jen hořet vonnou svíčku, zapnul Can´t help falling in love with you a dal mi jednu ruku kolem pasu, tou druhou pevně svíral tu mojí a začal se mnou tancovat. Jen tak, doma v obýváku, během obyčejnýho pondělního večera.


Potící stoly

6. června 2017 v 17:30 | bonneris
Je to jen můj problém, nebo to máte podobně?
Kdykoliv, ale kdykoliv, jsem šla někam na pracovní pohovor, usadili mě do veliké místnosti. Na židli a ke stolu ze stejného materiálu. Nevím jak vy, ale mě při podobných aktivitách trochu zvlhnou ruce - tedy ne že by se ze mě lilo jako z prasete, ale prostě se z nervozity malinko orosím. No a problém je, že na těch pohovorech dají jako na potvoru vždycky stůl, na kterým je to hrozně vidět. Stačí si malinko opřít ruce, a už tam zůstávají stopy. Takže co máte v takových případech vlastně dělat? Jako že nic? Jakože sami nevidíte, že tam po sobě necháváte potůček a nebo si složit ruce pod stůl a nenápadně to přitom rukávem cestou dolů utřít? Pak když máte ruce pod stolem to ale na personalistu zase může působit tak, jako že si nevěříte, že máte nízké sebevědomí a nebo že dokonce lžete a pod stolem si tajně křížíte prsty.
Copak si to kromě mě nikdo z těch lidí, co tyhle místnosti pro pohovory zařizují neuvědomuje?


Slunovrat

4. června 2017 v 13:09 | bonneris
V noci jsme se vrátili s přítelem a pár kamarády z Řevnic, kde byla soutěž kapel v lesním divadle. Byla jsem tam poprvé. Od začátku dne to byla katastrofa - s tim svým jsem se malinkato pohádala, i když jsme se teda pak zase krásně usmířili, pak jsme letěli na vlak, přičemž to tele zapomělo doma peněženku a tak jsme se vraceli. Jeli jsme tedy až tím dalším spojem. No běžela jsem do trafiky koupit si cigára, a ženská tam měla asi hodinu pauzu. Tak jsem si šla pro redbulla, ale bohužel - automat mimo provoz. Nakonec jsem se ale dočkala a obojí si koupila v trafice.
No kouříme venku na lavičce před nádražím, a najednou slyšíme něco o výluce na ten směr, kam jsme jeli, ale bohužel jsme to ze začátku nevnímali vůbec a tak se šel přítel ještě zeptat k přepážce, jak že to teda funguje. Řekla mu, že nám bude přistavenej bus přímo před vchodem. A tak čekáme na bus, ale všude jako cílová stanice je jen Karlštejn.A tak se ptám řidiče, jestli to nemá třeba starou cedulku, že by to teď mělo jet do Řevnic... zkrátka a dobře, kdybych se ho nevyptávala do detailů, ani nevíme, že musíme jet s nim do Karlštejna a pak přesednout na vlak do Řevnic. Vůbec by nám to neřekl, takže jsem kvůli týhle informaci musela vylézt a zeptat se dalšího nádražního autobusu, kterej řídil člověk, co se aspoň netvářil, že vás chce zabít.

Nové tetování

2. června 2017 v 12:00 | bonneris
Včera jsem si konečně byla udělat nové tetování. Váhala jsem na tím, jestli jo nebo ne už asi pět let, a nakonec jsem si řekla: proč ne? Jediné co mě drželo zpátky bylo to, že v některých firmách na lepší pracovní pozice nepřijímají lidi s viditelným tetováním, pouze se zakrytým, jako je tomu ve firmě mýho kluka. Ale víte co? Já nechci jít dělat do firmy, kde taková věc jako roztomilý tetování na zápěstí bude překážkou. Já mířím jinam. Za čas se stejně odlepíme ze země a budeme Čechy pozorovat z výšky, alespoň chviličku, než odletíme do Holandska (nebo Londýna, to je ještě v jednání :))
A tak jsem se prostě rozhodla, napsala jednomu tatérovi nedaleko a druhý den jsem se jela nechat tetovat. Jediné, co mě překvapilo byla ta bolest. Myslela jsem si, že nemůže bolet nic víc než když vám to tetujou tam kde máte cítit kosti, a samozřejmě jsem lidem okolo nevěřila. Říkala jsem si, že jsou to srábotky. No, nejsou. Jestli si chcete udělat tetování na vnitřní stranu zápěstí, rozmyslete si to dvakrát nebo radši třikrát, jestli vám to fakt stojí za to, a jestli to zvládnete, protože jakmile do vás začne rýt tou jehlou, není cesty zpět, pokud teda nechcete mít na ruce neurčitej klikihák. Mě to za to třeba stálo. Nechala jsem si vytetovat spící kotě a pod to jsem si nechala napsat svoje motto, taková malá hecka a připomínka proti mojí až přílišný rozvážnosti a velice častý prokrastinaci a na zápěstí proto, abych kdykoliv, až budu váhat, se mohla podívat na ruku a přečíst si, co jsem si slíbila a měla to pořád na očích.
Celou dobu, co mi to tetoval, jsem si žužlala volnou ruku a dívala se stranou. Pak vyndal z mrazáku pivo a šli jsme si na zahradu ťuknout a dát si cígo, než budeme pokračovat.