Buďte k sobě upřímní

28. června 2017 v 0:39 | bonneris
Pořád v životě tápete a hledáte co by vás bavilo, a pořád to není to pravé ořechové? Vždycky je tady nějaký ALE.
Problémem může být to, že sami k sobě občas nejme úplně upřímní. Možná, že se chceme nějak vidět, a tak o tom pořád mluvíme a děláme ze sebe něco, co nejsme. A ve výsledku to dopadne tak, že do něčeho vložíte horu úsilí a nakonec to pustíte, ani nevíte proč. Jen cítíte, že je tam něco špatně, že něco nehraje a je vám najednou nepříjemně. A pak jste zase na začátku, nejspíš si dáte skleničku vína a pak zaujmete polohu plodu a děláte že neexistujete.


Photography:

Zamyslete se. Když jste s něčím nespokojení, je vám smutno, co byste nejraději dělali? Když se bavíte o vaší vysněné práci, jak by měla vypadat?

Já vždycky měla prořízlou pusu a dokázala jsem každýho ukecat na cokoliv. Vždycky jsem chtěla dělat s lidma a zároveň mít svoje místečko s počítačem, kde si budu moct datlovat jak do počítače, tak do bločku, používat si barvičky na který jsem ulítlá, neustále se rozvíjet a posouvat dál, zjišťovat nový a nový věci a postavit se novým výzvám. Takže jsem neudělala moc dobře, když jsem se nechala přesvědčit, že práce účetní je pro mě ideální job. Bylo to jako byste přesvědčili vegetariána že maso je super, zdravý, chutný a on ho začal žrát po kilech. Chvíli by měl možná pocit, že je konečně "normální", ale nejspíš by mu bylo stejně blbě. Stejně jako tak hyperaktivnímu člověku jako jsem já, co nikdy nezavře pusu a rád dělá věci tak trochu po svém.
Napadlo mě to právě dneska, že jsem vlastně teď momentálně dosáhla svého dreamjobu. Vzpoměla jsem si, jak jsem seděla ještě před rokem ve škole a říkala, jak bych chtěla vydělávat svojí pusou v pohodlí v kanclu a přitom být neustále v kontaktu s lidma, mít příjemné pracovní prostředí s rodinnou atmosférou a chodit do práce s nadšením, a ne s depresí. A splnilo se mi to. Prostě jsem šla a dělala něco, co mě baví a nějakým způsobem jsem se k tomu doklopýtala.
Pochopila jsem totiž po několika držkopádech, že člověk může lhát okolí, ale ne sám sobě. Ono to totiž moc dobře nefunguje...

Jasně, chápu že má spousta lidí strach z toho, že to nepůjde, že je to neuživí. Že se to nedá třeba skloubit. Já si to myslela taky. Ale ono to nějak vyšlo a nějak to klape. A vlastně ani nechápu, jak se to stalo. Jen vím že po tom, co mi padla práce v trafice i v kanclu ve stavební firmě, kde jsem naceňovala fasády a sokly a sekční vrata, a přitom ani nevěděla, co to jsou sokly nebo sekční vrata nebo jak se vlastně taková fasáda dělá, jsem si sedla k počítači a najednou jsem přehlížela inzeráty, kde mi nabízeli 40k měsíčně za účtování ve velké nadnárodní akciové společnosti zaměřující se na výrobu pneumatik do zemědělských strojů - najednou jsem si sama sobě řekla: TY VOLE, NE! NE! Protože už jsem pochopila, že to je blbost, a že rozhodně nebudu šťastná když budu dělat něco, co mi říkají ostatní, že bych dělat měla. Protože já už věděla, co chci dělat, a svědomitě jsem to ignorovala. A pak jsem uviděla inzerát, který byl napsaný hrozně mile, v inzerátu mi tykali, nechtěli po mě nemožný a po odeslání životopisu v pátek se mi hned v pondělí ozvali, další den jsem šla na pohovor a týden nato už jsem seděla ve školicí místnosti s hlavou plnou otázek, odpovědí, nepředstavitelné energie a dobré nálady.

Moscow-based 30-year-old photographer and engineer Kristina Makeeva (previous) shares incredible and magical photos on instagram.:

Kromě výjimek, jako jsou hasiči, doktoři apod. si myslím, že nikdo si prostě neřekne, že bude výhradní specialistou na pořádání svateb a bude se tím živit. Ne, ten člověk prostě šel dělat to, co ho bavilo, a protože ho to bavilo, byl v tom dobrej, a protože v tom byl dobrej, stal se výhradním specialistou a vyhledávaným organizátorem.
Stephenie Meyer si neřekla: "teď napíšu bestseller o upírech a vydělám na tom miliardu a poblízním celej svět s upírskou mánií." Řekla si, že jí baví psát, rozepsala se o svém snu, kterej jí následně inspiroval k napsání knížky. A pak to nějak vydala a vydělala na tom miliardy a nějak se to stalo světovým hitem
Moje máma si neřekla, že bude nejlepší aranžérkou v okolí Prahy - prostě měla ráda kytky, ráda vázala kytice, bavily jí barvy a tak nějak šla na aranžérskou. A nějak vystudovala a teď se tady v okolí s ní nemůže nikdo ani srovnávat. Nějak prostě nemá konkurenci a nějak váže nejkrásnější svatební kytice.

Co chcete dělat? Chcete pomáhat lidem? Chcete obchodovat? Chcete zkoumat hvězdy?
Samo od sebe to nepřijde. Udělejte první krok a to, po čem sníte, se k vám potom nalepí jako magnet. Protože jakmile s tím začnete, začne to nějakým způsobem patřit do vašeho života a to už jste pak jen krůček od toho, abyste si splnili svoje sny.

Hodně štěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 D D | Web | 28. června 2017 v 13:14 | Reagovat

Mým snem bylo režírování filmů. Udělal jsem pro to maximum. Věnoval se tomu na střední, byl úspěšný v krajských amatérských soutěží a dostal jsem se i na filmovou akadamii. A tam to skončilo, když jsem se dozvěděl, že pokud neuznávám pana Trošku a české filmy, nemám šanci. Že mi jako neznámému člověku bez kontaktů nikdo nedá několik milionů na to, aby točil snímky jako Tarantino nebo Burton. Že něco takového je pro naši malou zemi moc velký sen a nikdo na to nepůjde do kina.
Zůstal jsem chvíli paličatý a skončil hned druhý měsíc jako "uklízečka" na festivalu. A tehdy jsem si řekl dost. Nebudu platit vysoké školné, abych tu jen čuměl a ještě dělal úklidovou službu a nechal si nadávat za to, co mám rád. Nejsem charita ani idiot. A tak jsem ze školy odešel. A tím celý sen také skončil, protože bez slavného jména mi nikdo peníze na film nedal. A točit věci, které jsou mi zcela proti srsti je něco, co by mi můj sen jen zhnusilo a znechutilo. Rozhodl jsem se ponechat si raději krásné vzpomínky než si svůj sen nechat naprosto otrávit a přebarvit do jiných barev.

2 D D | Web | 28. června 2017 v 13:19 | Reagovat

Posledních šest let jsem se tedy věnoval fansubu (překladu titulků k anime a překladu mangy), avšak letos v dubnu proběhl v EU soud s fansubery a bylo oznámeno, že je tato činost nelegální a budou za ni udělování vysoké pokuty případně i vězení. Takže jsem to sbalil, protože nechci skončit na ulici a ohrozit i svou rodinu.
Čímž se dostáváme k tvému článku, který je jako mnoho jiných. "Šli si za svým snem a NĚJAK se vyplnil." Co je to to "nějak"? Bylo to štěstí? Přišli s nápadem ve správnou dobu? Byla tam protekce? Jak se k tomu "nějak" přichází?
Nic ve zlém ale tyhle články mě ani ne tak rozčilují jako spíš urážejí, protože z lidí dělají blbce. Sám mohu dát ruku do ohně, že snažení je jen 30% úspěchu. Zbytek je závislí na situaci, lidech, době a místě, kde žiješ. Snažit se mohu jak chci, ale těžko to změní zákony EU nebo mi to vyčaruje miliony na účet. Nicméně, pokud se mýlím, rád bych věděl, jak se to dělá. Děkuji.

3 Jana Jana | E-mail | Web | 29. června 2017 v 17:02 | Reagovat

Proto hlídám kočky :) Mnoho lidí tomu nevěří, mnoho lidí vidí jen to negativní ... Ale já to miluji, věřím v to a hlavně - mohlo by to jít i s miminkem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama