Srpen 2017

I takový dny jsou...

31. srpna 2017 v 18:30 | Bonneris
Každý máme jednou za čas den blbec - znáte to: hned ráno zaspíte, pak se polijete kafem na bílou halenku a jakmile vyjdete ven, začne pršet a vy nemáte deštník. Určitě si vzpomenete, jak jste večer, když uleháte do postele, rádi, že je ten blbej den u konce a zítra máte šanci začít na novo.

Já včera padla o půl dvanácté do postele a byla jsem tak unavená, že mě dokonce musel přikrýt přítel. Měla jsem velice, velice zvláštní den. V práci jsem jela jednu objednávku za druhou, měla jsem už tak vymluvené hlasivky, že už jsem po chvíli jen tak seděle, zakutlaná na kancelářské židli a seděla jsem prakticky pod stolem. Už jsem nemohla mluvit. Chtěla jsem alespoň chvíli být jen tak v tichosti, ale sedl si vedle mě teamleader, že bude chvilku poslouchat, a tak jsem musela zase volat. A tak jsem vytočila další číslo, napřímila se - a ve chvíli, kdy se ozvalo "Haló?" jsem zjistila, že mi povolila podprda. Ucítila jsem náhlý pocit svobody a potom paniku, když jsem si uvědomila, že je to určitě vidět, protože byla dost široká na ramínkách a kolem obvodu - to protože když sedíte celej den za compem, fakt vás po chvíli nebude bavit když se vám budou kraječky zařezávat do podpaží. Otočila jsem se a popadla rolák, který jsem na sobě měla ráno, protože byla kosa, ačkoliv se tohle stalo odpoledne, kdy bylo asi 35 stupňů. Samo že jsem vypadala jak blázen, když jsem se tam snažila navlíknout do roláku, když se ze všech lilo. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nemůžu svetr natáhnout přes hlavu kvůli sluchátkům, protože bych neslyšela zákazníka jsem propadla čirému zoufalství, seděla jsem u stolu se svetrem napůl na sobě a po chvíli se raději vzdala objednávky za tři kila, kterou jsem docela potřebovala, abych mohla přes celou místnost letět na záchod si tu podprdu zapnout. Nechápu to. Má zapínání na čtyři háčky. To mě naučí povalovat se v pracovní době...
Nicméně, zanedlouho jsem měla ende, před barákem čekala máma, že půjdeme na pivko.

Po cestě přes náměstí, kdy jsem procházela kolem jedné z laviček, se z ničeho nic zvedlo hejno vrabců, z nichž jeden do mě narazil a pak se mi zaseknul nožičkou v botě.



Myslím že je čas na přiznání - mám panickou hrůzu z berušek a ptáků - nesmějte se mi. Dovedete si představit, jak jsem vyšilovala, když proti mě přeletělo hejno a jeden z nich mi útočil na nohu? Stála jsem tam, ječela jako hysterka, moje matka naproti se lámala v kolenou smíchy a nějaký kolemjdoucí chlap se zastavil a šahal po mobilu, že si to natočí. Nejspíš si to nakonec rozmyslel jen proto že mu mě bylo líto. Po tomhle všem jsem teda šla na pivo s tou mamkou, dala jsem si dvě malý a jelikož jsem za celý ten den neměla jediné sousto, stačilo mi to abych byla lehce navátá. S takovou jsem šla ještě na nákup a potom domů uklidit, protože měl dneska přijet náš bytnej. Když dorazil přítel a slyšel co všechno se mi za ten den stalo, uklidil místo mě kuchyň a na mě tak zbylo jen utřít prach a podlahu v ložnici a vyhodit pár kapesníčků. Takže sečteno podtrženo, nejdřív mi spadla podprda a pak se mi v botě zaseknul pták.
Ano. Padla jsem do postele a po pár minutách by mě nevzbudilo ani kdyby vedle mě vybuchla bomba.

Když se podíváš smrti do očí

20. srpna 2017 v 1:40 | Bonneris
Popíšu vám teď zážitek, který jsem si odnesla z autoškoly během své druhé jízdy v životě. Když pro mě můj lektor přijel, poprosila jsem ho, aby mě vzal někam na parkoviště, abych si mohla ještě jednou připomenout, jak se vlastně rozjet, zařadit rychlost, zatočit, jak se vlastně to auto chová. To mi bylo odmítnuto, protože bychom prý nedělali nic jiného než že bychom dokola něco opakovali, a naopak, že mě vezme na ostrej provoz. Byla noc, tma, když mi řekl, že jedeme někam, kam se bojí jezdit zkušení řidiči, na místo častých dopravních nehod, mezi lesy, kde jsou silnice tak úzké, že s těží projedou dvě auta proti sobě, někam kde jsou zatáčky tak prudké, kde nevíte že bude, dokuď nejste u ní, do zatáček, kde zjistíte teprve až když jste v ní, jestli je vlastně do leva nebo do prava. Široko daleko žádná lampa, jen lesy, odkud každou chvíli mohl vyběhnout kanec nebo srna. V naprosté tmě jsem jela podělaná strachy, ale jela jsem dobře, dokud se mi nezačal míchat do pedálů bez zjevného důvodu, do chvíle než se na mě začal lepit, aby zapnul stěrače, i když nepršelo. Několikrát. A ne, nezapnul ostřikovače, aby umyl okno, pustil je jen tak nasucho.

Tajný deník callgirl - 2

17. srpna 2017 v 1:16 | Bonneris
Pokračování z deníku operátorky.

Z nás nováčků jsme zbyly pouze dvě - zbylé čtyři odešly, protože to tam jaksi neudýchaly. Na práci s lidmi, jak je známo, musíte mít žaludek, a pro práci operátora, kdy musíte zachovat dekórum za každých okolností, to platí dvojnásob. Na takovou práci musí mít člověk holt povahu. No a to ty ženský neměly.
Jedna z nich to vzdala hned během školení, ta další po proškolení a podepsání smlouvy už nepřišla, další - kterou jsem si mimochodem za tu dobu moc oblíbila - to vzdala před týdnem a hned po ní další. Obě byly sice moc hodné, šikovné a tak dál, ale složily se hned jak narazily na zákazníka debila, co na ně do telefonu trochu zazvrčel a pak potají za rohem brečely. Jasně, jednou jsem k breku taky neměla daleko, ta ženská se kterou jsem mluvila byla absolutní mrcha, povyšovala se nademnou a pak mi řekla že dělala tu samou práci jako já, akorát že u o2 a že já to dělám na hovno.

Související obrázek

Tajný deník call girl - 1

3. srpna 2017 v 18:35 | bonneris
Po rozhovoru s mým nadřízeným jsem dostala návrh a zároveň povolení psát si svůj malý tajný deník call girl, aneb jaké to jé být operátorkou.
A tak píšu svůj první článek o životě call girl - holky na zavolání v NEsprostém slova smyslu.