Když se podíváš smrti do očí

20. srpna 2017 v 1:40 | Bonneris
Popíšu vám teď zážitek, který jsem si odnesla z autoškoly během své druhé jízdy v životě. Když pro mě můj lektor přijel, poprosila jsem ho, aby mě vzal někam na parkoviště, abych si mohla ještě jednou připomenout, jak se vlastně rozjet, zařadit rychlost, zatočit, jak se vlastně to auto chová. To mi bylo odmítnuto, protože bychom prý nedělali nic jiného než že bychom dokola něco opakovali, a naopak, že mě vezme na ostrej provoz. Byla noc, tma, když mi řekl, že jedeme někam, kam se bojí jezdit zkušení řidiči, na místo častých dopravních nehod, mezi lesy, kde jsou silnice tak úzké, že s těží projedou dvě auta proti sobě, někam kde jsou zatáčky tak prudké, kde nevíte že bude, dokuď nejste u ní, do zatáček, kde zjistíte teprve až když jste v ní, jestli je vlastně do leva nebo do prava. Široko daleko žádná lampa, jen lesy, odkud každou chvíli mohl vyběhnout kanec nebo srna. V naprosté tmě jsem jela podělaná strachy, ale jela jsem dobře, dokud se mi nezačal míchat do pedálů bez zjevného důvodu, do chvíle než se na mě začal lepit, aby zapnul stěrače, i když nepršelo. Několikrát. A ne, nezapnul ostřikovače, aby umyl okno, pustil je jen tak nasucho.



Když pominu tohle, nebo to, že po mě chtěl abych projela na červenou, nebo přidala rychlost když se objevil kousek ode mě železniční přejezd bez semaforu a závor a nebylo vidět jestli něco jede, protože jsme byli v podělaným lese a v podělaný tmě, tak to, co mě totálně rozhodilo bylo něco, co se stalo asi o půl hodiny později.

Měla jsem žízeň a chtěla jsem vědět, jestli je tady někde nějaký místo, kde bych mohla zastavit a napít se. Řekl mi, že kousek odsud je hezkej plácek, kam můžu zajet. Když jsem tam jela, nekoukal se na cestu před sebe, čuměl na mě. Oplzle se opět namáčknul, aby zapnul stěrače, a když se ode mě odlepil, viděla jsem, jak přímo před náma, na tom jeho plácku, je třicet metrů hlubokej sráz. Dupla jsem na brzdu až to s náma hodilo, přední kola byla tak metr od toho se zřítit dolů.
V tu chvíli by to měl být on, kdo zareaguje a zachrání situaci, ne holka, která drží volant podruhé v životě. V tu chvíli, kdy to měl udělat, čuměl po mě a vůbec nevěděl, co se děje. Začal na mě řvát, proč jsem to udělala, co blbnu a když zjistil, kde to jsme, a co se vlastně mohlo stát, šílel, proč jsem sem vlastně jela. A tak jsem začala řvát taky, že kdyby nečuměl po mě a radši koukal na cestu, nemusela jsem to být já, kdo zachraňoval situaci. Klepala jsem se jak osika, když jsem na něj řvala, a pak jsem vylezla z auta, abych to rozdýchala.



Podlomily se mi kolena, když jsem viděla tu výšku, která byla tak vteřinu od toho, aby nás pohltila. Mohla jsem si jako začátečník klidně zazmatkovat, splést si brzdu s plynem a mohla jsem to tam napálit v plné rychlosti. Napila jsem se a podívala se vedle a viděla ho, jak močí. Třicet centimetrů od něho byl strom, za který si mohl stoupnout, ale neudělal to a já na něj měla přímý výhled. Cestou zpátky jsem se už na něj nespoléhala a dávala si sakra pozor, aby se ke mně ani na centimetr nepřblížil. Seděla jsem vzpřímeně, ztuhlá, na tváři jeden výraz, který jsem nějak nemohla ovlivnit ani v tu chvíli, ani následující den. Celou dobu jsem seděla a jen čuměla do prázdna před sebou, pořád jsem měla pocit že se každou chvíli musím rozbrečet a byla jsem nehorázně unavená. Složila jsem se až večer, když jsem to všechno vyprávěla přítelovi.
Seděla jsem na zemi, vybírala DVD a prostě jsem složila, když jsem znovu a znovu měla před očima tu díru pode mnou. Donutila jsem majitele autoškoly aby mi změnil instruktora, nic z toho mi nevěřil a pořád dokola opakoval, že on by něco takového nedopustil, že je zkušenej řidič.

Je mi jedno jak je zkušenej nebo nezkušenej, ale ve chvíli, kdy mě někdo při mojí druhý jízdě pomalu ošahává a furt se na mě lepí tak, až nevidím před sebe na cestu a pak se málem zabijeme a já jsem ta, která situaci zachrání, i když ten volant držím podruhé v životě v ruce, tak s takovým instruktorem se v autě opravdu bezpečně necítím.

Poprvé v životě jsem poznala, co je to být opravdu v šoku. Následující den jsem byla v práci úplně mimo a dělala jsem chyby, vůbec jsem neměla sílu se usmát a pořád se mi chtělo brečet. Potom jsem si toho instruktora vygooglila, a zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo má takovou zkušenost. Pán chlastá a má rád mladý holky, který učí řídit. Jedna holka co to tam popisovala si až na tu nehodu prošla tím samým.

S ním do auta už nikdy, nikdy víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama