Kontrast

1. října 2017 v 11:18 | Bonneris
Článek pro všechny ženy, které přestávají věřit v lásku.

Ještě před několika lety jsem nebyla ani trochu šťastná. Ať už jsem zrovna někoho měla nebo ne, dá se říct, že jsem na všechnno byla sama. Ač jsem měla dvě skvělé ségry a pár kamarádek, které při mě stály, ženská prostě potřebuje chlapskou oporu a náruč, do které se dá pohodlně schovat tak, že vás zbytek světa nenajde a když jo, on vás ochrání. Ale schovejte se takhle do náruče feťákovi, nebo pomatenýmu klučinovi z předměstí, kterej nemá vyřešený problémy se svým otcem, nebo náboženskýmu násilnickýmu a k smrti žárlivýmu a majetnickýmu Arabovi...
Moje víkendy vypadaly tak, že jsem buď brečela v koutku pokoje s písničkama od Rihany a Rednex a smrkala do voňavých kapesníčků, nebo se mi zrovna podařilo vypadnout a tak jsem pařila jak šílená na diskotéce, flirtovala a nechávala se zvát na panáky, tančila na stole tak aby mě všichni viděli a abych byla pokud možno středem pozornosti (alespoň tam, když už na mě každý můj dosavadní přítel kašlal). Postupem času jsem si na tohle všechno zvykla a vzala to tak, že chlapi jiný nebudou a že je to nejspíš normální, protože kamarádky i ségry to měly tak tak, někdy i horší. V té době mě zajímalo jenom několik věcí:

  1. Uspokojit něčím svýho současnýho kluka, aby se na mě nezlobil a aby byl klid a neseřval mě/neutekl/nezmlátil/aby se zase nezfetoval/aby mě zase nepodvedl/nevyčítal že na něj nemám čas
  2. V nestřežené chvíli se vyblbnout, vožrat a zařádit si.
  3. Posilka, běhání, dieta (a postupně anorexie spolu s bulimií)
protože nic jiného jsem vlastně ani neznala. A tak pro mě bylo normální jít rovnou po brigádě ke svýmu klukovi, nechat se tam skoro znásilnit a pak zfackovat, utéct k ségře a pak nejít do školy a místo toho jít do posilky, kde jsem motala chlapům hlavu a pak se jít zmatlat do místní diskohospody, načež se nechat zase zmlátit/obvinit z něčího narkomanství nebo nevěry. Moje máma nám po tom, co umřel táta a nastěhovala se k nám ségra s jejím přítelem /narkomem, násilníkem/ který mě obtěžoval klidně při večeři, když se nikdo nedíval, našla byt ve měste, kde jsem vždycky chtěla bydlet (teď to město mimochodem šlo pěkně do hajzlu, protože se sem stáhlo plno lidí z toho města, odkud jsme prchly). A pak si našla přítele, se kterým trávila většinu času u něj a já tak dostala úplně volnou ruku a konečně to všechno nemusila ani skrývat, protože máma to nemohla vidět. V tu chvíli už jsem se v tom začínala ztrácet a byla rozhodlá, že z brigády našetřených 20 tisíc utratím za útěk do Londýna.

A tohle všechno jsem si myslela, že je normální a nechápala mámu, jak byla zoufalá a nešťastná, když na to přišla, a snažila se mě z toho všeho vyrvat (a já jak byla zmatená, co po mě chce, protože jsem nevěřila, že to jde i jinak a myslela, že jen buzeruje).

A pak jako kdyby byl nějakej střih, jako kdyby se ze mě stal během chvíle úplně jinej člověk, kterej se postupem času vyvíjel a vyvíjel až do následující formy.
To byl ten okamžik, když jsem potkala svého současného chlapa.

Chlapa, kterej:

  1. mi nelže
  2. mi přinese kytku do práce, když jsem smutná
  3. mi uvaří
  4. když jsem nemocná, stará se o mě
  5. mi pomáhá plnit si svoje sny
  6. mi řekne abych si zařídila volno v práci, že nám koupí dovolenou, ať si vyberu kam chci jet
  7. mi řekne že jsem úžasná, kdykoliv na něj vyskočím s nápadem jako sjet na kajaku vodopád nebo si dát vodnici na střeše paneláku a koukat na hvězdy, nebo se jen tak válet v posteli se zmrzlinou a koukat na telku.
  8. mi nejen říká, že mě miluje, ale každý den mi to dokazuje.
  9. je ochotnej vyskočit ze svojí komfortní zóny a zapomene na svoji flegmoušskou povahu, a řekne: Ano lásko, jestli chceš cestovat, budeme cestovat.
  10. mi důvěřuje a věří vždycky, za všech okolností, i když všechno mluví proti mě.
Zkrátka a jednoduše, ve chvíli, kdy jsem ho poznala, jsem začínala pociťovat jisté změny ve svém chování. Nějaká diskotéka nebo bar už pro mě přestala mít význam, natož aby byla prioritou. Postupem času mi taky došlo, že když chlap udělá rychlejší pohyb rukou směrem k vašemu obličeji, nemusí to hned znamenat že vám chce vlepit facku, ale třeba vám jen chce odhrnout vlasy z tváře, nebo se dotknout vašich rtů.
Rozhodně nemůžu říct, že bych se z aktivní choleričky proměnila v zapřísahlou flegmatičku, kterou nic nerozhází a že bych najednou přestala mít chuť courat po venku a poznávat nové lidi, ba naopak. Chuť k tomu mám možná ještě větší, ale skvělý je, že teď na to už nejsem sama a můžu se o podobné radosti s někým podělit, zažívat to s někým, bez koho si život už neumím, a ani nemůžu představit.
Je vším, co jsem u svého vysněného chlapa hledala. Mojí oázou klidu, mojí skálou, oporou, mým domovem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 1. října 2017 v 12:11 | Reagovat

Je krásné že sis po těch všech hrozných věcech a hlavně po tom jak se k tobě choval bývalý přítel našla novou lásku ♥ Moc ti fandím!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama