Spěchání

21. listopadu 2017 v 23:05 | Bonneris
Dost dlouho jsem nic nenapsala. Důvod?
Čas.
Triliarda věcí co MUSÍM.

Tohle mi opravdu bere dech. Člověk kolikrát ráno vstává v pět, aby stihnul jízdy, práci, oběhat příbuzný, navštívit mamku co je marod, zajistit zaplacení účtů nejen svých, ale i ségry, která nemá internetový bankovnictví, a ještě k tomu bejt "správná ženská" a čas od času doma uklidit, vyprat, uvařit... Zaběhnout jenom rychle k ségře pohlídat děti, potom při cestě domů si vzpomenout, že vlastně nemám nakoupeno a musím se vrátit, abych mohla právě uvařit.

Kde na to mám sakra brát čas, na tohle všechno, když nemám čas ani na to, abych si mohla pustit písničky a chvilku prostě psát?

Tak moc jsem potřebovala vypnout, že mě nakonec můj miláček odtáhnul na týden do lázní do Varů. Užívala jsem si tam bublinkatou čokoládovou whirpoolku, zábaly, rauty, víno a pivo a procházky na čerstvým vzduchu a konečně jsem přepnula režim do stavu "slow".

Chvíli jsem nevěděla, jak se to dělá nic nedělat. Prostě jsem to zapoměla. Takže klasicky, jakmile jsme přišli na pokoj, hned jsem běžela před prvním použitím vydrhnout koupelnu, vybalit, všechno složit a roztřídit a košile pověsit, sladkosti a pochutiny co jsme si nakoupili cestou roztřídit do šuplíčku, nápoje a kafe dát za okno. A pak když jsem to všechno měla hotový, stála jsem uprostřed místnosti, hned za mnou obrovská postel s voňavým povlečením a naproti veliká televize, všechno to na mě volalo "Haló, pojď se už válet!" a já tam stála a říkala si: "Coože, to je jako všechno?" A byla jsem z toho taková nesvá. Po čase se mi ale opravdu povedlo vvpnout, a tak i když jsem měla sebou noťas, nedostala jsem se k tomu psaní nakonec ani na chvíli... Moje knížka stagnuje, není čas.

V těchto chvílích si říkám, jak ráda bych:
  1. Zkončila v práci, úplně, nebyla bych zaměstnaná
  2. Nedělala bych žádný domácí práce
  3. Nevařila bych
  4. Zahodila bych telefon a internet bych si zapla jenom ve chvíli, kdy bych fakt potřebovala něco najít
  5. Nemluvila bych
  6. Nemalovala bych se
  7. Nefintila se
  8. Nehlídala ségře děti, a nebyla bych ochotná se dvakrát vracet pro tabák přes celý město, aby měla co kouřit, když se sama nikam nedostane
  9. Měla nějakýho sluhu, který za mě všechno zařídí kdykoliv si písknu
  10. Nemusela venčit psa, pokaždý když se na mě smutně podívá,
a prostě se přepla do trvalýho slow-režimu a nedělala nic.
Jenomže tohle mi vydrží vždycky jenom pár dní, někdy jen pár hodin. Protože to mám prostě v povaze. Jsem kofeinová královna, která se nikdy nezastaví, která často pláče že den má jen 24 hodin, že je to málo a že chci dělat všechno. Problém je, že se občas tak unavím, že doslova padám na hubu, někdy usnu jen tak v sedě z naprostýho vyčerpání (jako tenkrát v trafice na bedně s novinama) a taky mě strašně vytáčí, když mi někdo pořád volá, kvůli kravinám. A tak čas od času bývám trochu nepříjemná. Občas se divím tomu svýmu světci, že to se mnou vydrží, protože upřímně a na rovinu, občas ze mě lidi asi trochu magoří.

coffee, quotes, and slow down image

Pořád jedu tak nějak z extrému do extrému. Ale proč vlastně ne. Když můžu, tak dělám všechno co mě baví (i to co musím) a když už mi dojde dech, tak se prostě zastavím, odpočinu si v lázních, nechám se celá zabalit do horký rašeliny a pak se vykoupu v čokoládě, dám si skleničku vína a procházku, sex a válení se v peřinách a je mi zase hej a jsem připravená pokračovat tam, kde jsem přestala. Taková prostě jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama