Prosinec 2017

Youtube scéna

30. prosince 2017 v 17:51 | Bonneris
Vždycky jsem tak nějak obdivovala youtubery. Vlastně dělají tak nějak to co my tady na blogu, ale nebojí se ukázat k tomu svůj obličej, i svůj život. Vystupují sami za sebe, ne jen pod přezdívkou, jako třeba já. Není ale youtuber jako youtuber.
Jsou tací, kteří jsou opravdu přínosem, jejich videa vám něco poví. Například já moc ráda koukám na kanál Michala Šopora (odkaz) nebo KamFit (odkaz), nebo Anie Songe (odkaz). Jsou to lidé žijící v zahraničí, a rádi vám dají nahlédnout do jejich života, jak to funguje za hranicemi, motivují vás abyste pohli zadkem a něco se svým životem udělali. Na nic si nehrají a prostě jsou jací jsou. A po shlédnutí nějakého jejich videa se třeba zamyslíte, nebo se něco dozvíte.

Pak jsou tu ale i tací, který bych označila spíš za parazity. Např. TVTwixx, Pstruh a další. Jeden dělá rádoby pranky na lidi, přičemž se nebojí si přes svojí péřovku navlíknout tričko od policie, značku se zákazem odbočení přelepí na maximální rychlost 30, a pak tam stojí s partičkou kamarádů a "měří" lidem rychlost. Nevím jestli jim tohle video někdo sežral, každopádně přelepit zákaz odbočení je docela nebezpečná věc, a tímto si můžou taky klidně vzít na triko autonehodu.

Nebo Pstruh, který má vlastně celý svůj kanál založený na tom, že někoho hejtí, pomlouvá, dělá reakční videa... Co je to za přínos a jak se to liší například od Blesku?? Samej shit, kterej vám akorát bere čas, nic vám to nedá, neřekne, nic se nedozvíte, maximálně to že nějakej jinej youtuber je třeba teplej (a? problém je v čem?) (Odkaz)

Jedna věc je, když děláte srandu, pobavíte tím například i toho, koho jste vyprankovali, ale za podmínky že mu o tom nakonec řeknete a poprosíte o souhlas se zveřejněním, a jiná věc je podělávat lidi, zveřejnit je na sociálních sítích, pomlouvat je a to všechno bez jejich vědomí a souhlasu. Vážně jim to málo, co si na českém youtube vydělají, za tohle stojí? Samozřejmě každý má právo na vlastní názor a chápu, že je spousta lidí co na to kouká (stejně jako je randál lidí co si čte ten Blesk...) ale really, není vám, co na to koukáte, líto každé minuty, co nad takovým videem promarníte? Ani tu jednu jedinou minutu, kterou nad tím strávíte vám už nikdo nevrátí, a že se nám na konci takovýhle minuty sečtou...

No posuďte sami na následujícím příkladu:




...
Posuďte sami, jaké video je přínosem, pohlazením po duši a které prachsprostě upravená shitka, která má někoho akorát naštvat a zesměšnit...

Tímto bych tedy ráda poděkovala těm výše zmíněným - Šoporovi, Kamilovi a Anie Songe, kteří jsou pro spoustu z nás opravdu přínosem.

Jen tak mimochodem, omlouvám se jestli se vám článek špatně zobrazí, bohužel s tím teď přes veškerou snahu nemůžu nic udělat. Přijde mi že má blog malý výpadek co se týče formátování :)

Roztěkaná

29. prosince 2017 v 16:40 | Bonneris
Do konce roku zbývá 1 dní, 7 hodin, 26 minut a 55 sekund. (http://www.in-cas.cz/odpocet/)
Chvílema se směju a hledám si online práci, doufajíc že mi nějaká pěkná spadne do klína a čekajíc, že mi přímo vletí pečenej holub přímo do pusy, a chvílema se klepu strachy a brečím, protože se bojím, že to nezvládnu, a že se všechno nějak posere.

To, co obvykle dělám abych se uklidnila, jako je úklid, vaření, pečení, poslouchání písniček mýho kámoše, to všechno co na mě obvykle působí jako uklidňovadlo, mě teď spíš rozdráždí. Nedokážu si nějak pročistit hlavu, a to jsem doma, "odpočívám", tak jak jsem si přála. Nedovedu si představit, že se teď 2. ledna vrátím do práce hádat se s lidma o tarifech :D Přijde mi to tak směšný.

A taky mi přijde směšný to, že 27. března odjíždíme pryč. Nevíme ještě kam, nevíme kde budeme bydlet, nevím co tam budeme dělat, ale jedeme. Je to vůbec poprvé co můžu řict, že nevím, kde budu za tři měsíce touto dobou psát svůj další článek sem.

A čas je neúprosný a běží a běží. Jen než jsem dopsala tenhle kratičkej článek, kterej je spíš pouhým výkřikem, tak:
Do konce roku zbývá 1 dní, 7 hodin, 19 minut a 32 sekund.

eyes, glitter, and blue image

Sedm dní

24. prosince 2017 v 21:07 | Bonneris
Momentálně to vnímám skoro stejně zlověstně jako kdyby mi zazvonil telefon a z něj se ozvala Samara: "sedm dní..."

Ne, nezbláznila jsem se. Do konce roku zbývá jenom sedm dní a tentokrát to pro mě znamená něco víc: posledních sedm dní starého života. Posledních sedm dní klidu. Zbývá mi ještě tolik věcí, co musím stihnout během následujících tří měsíců:

  1. Dodělat tu pojebanou autoškolu.
  2. Naočkovat psa.
  3. Sehnat si práci v Holandsku.
  4. Vyřídit si papíry do Holandska.
  5. Našetřit konečně nějakou korunu, protože nemá zhola nic (to jsem ale frajerka, co?)
  6. Zajistit bydlení.
  7. Zajistit mámě bydlení.
  8. Možná zajistit náhradní bydlení pro mojí milovanou fenku, která s náma možná vůbec nepojede, protože přítelovi zjistili alergii a náběh na astma, takže tohle asi nejvíc problém...
  9. Podat výpověď v práci.
  10. Rozloučit se se všema.
  11. Sbalit celej svůj život do krabice a odjet žít a pracovat někam, kde jsem nikdy nebyla, do města, o němž jsem nevěděla, že vůbec existuje.
A ano, vím že tohle všechno (až na mýho chudáčka psa) jsem vždycky chtěla, ale i přesto mě to všechno hrozně stresuje, a čím dál víc mám chuť stočit se do klubíčka a v klidu si vyřídit hypotéku na byt online, tady v Čechách.

Jenže pak se podívám na ruku, kam jsem si nechala vytetovat "Stop thinking, do it!" a vzpomenu si, že tohle dělám pokaždý. Vždycky se pro něco nadchnu, pak dostanu strach a uteču, a pak toho akorát lituju. Takže ano, mám strach. Poprvé mám šílenej strach, co bude a nebude, a mám posledních sedm dnů, kdy se můžu válet, bavit se s rodinou a kamarády, než budu řešit vštší problémy, než že ségře někdo snědl polívku nebo že mi synovec zase poblinkal vlasy.

Mám strach, že:

  1. Si nenajdu práci.
  2. Že moje angličtina je fakt špatná.
  3. Že přijdu o psa.
  4. Že to nezvládnu a nechám veškerou odpovědnost na svém příteli.
  5. Že tu nechám maminku napospas dvěma šíleným sestrám, který ji nebudou volat a nebudou se o ni starat.
  6. Že se všechno posere.
A pak si vzpomenu, že já zvládnu vždycky všechno a že jsem až na pár výjimek hroznej klikař.

Letos si koupíme rachejtle a odpálíme ohňostroj na sbohem našim starým já, i když je to dost sentimentální, tak nějak to oba potřebujeme.
Líbí se mi, jak si s námi život hraje a jak nás vždycky zavane někam, kam jsme nikdy netušili, že dolétnem.