Sedm dní

24. prosince 2017 v 21:07 | Bonneris
Momentálně to vnímám skoro stejně zlověstně jako kdyby mi zazvonil telefon a z něj se ozvala Samara: "sedm dní..."

Ne, nezbláznila jsem se. Do konce roku zbývá jenom sedm dní a tentokrát to pro mě znamená něco víc: posledních sedm dní starého života. Posledních sedm dní klidu. Zbývá mi ještě tolik věcí, co musím stihnout během následujících tří měsíců:

  1. Dodělat tu pojebanou autoškolu.
  2. Naočkovat psa.
  3. Sehnat si práci v Holandsku.
  4. Vyřídit si papíry do Holandska.
  5. Našetřit konečně nějakou korunu, protože nemá zhola nic (to jsem ale frajerka, co?)
  6. Zajistit bydlení.
  7. Zajistit mámě bydlení.
  8. Možná zajistit náhradní bydlení pro mojí milovanou fenku, která s náma možná vůbec nepojede, protože přítelovi zjistili alergii a náběh na astma, takže tohle asi nejvíc problém...
  9. Podat výpověď v práci.
  10. Rozloučit se se všema.
  11. Sbalit celej svůj život do krabice a odjet žít a pracovat někam, kde jsem nikdy nebyla, do města, o němž jsem nevěděla, že vůbec existuje.
A ano, vím že tohle všechno (až na mýho chudáčka psa) jsem vždycky chtěla, ale i přesto mě to všechno hrozně stresuje, a čím dál víc mám chuť stočit se do klubíčka a v klidu si vyřídit hypotéku na byt online, tady v Čechách.

Jenže pak se podívám na ruku, kam jsem si nechala vytetovat "Stop thinking, do it!" a vzpomenu si, že tohle dělám pokaždý. Vždycky se pro něco nadchnu, pak dostanu strach a uteču, a pak toho akorát lituju. Takže ano, mám strach. Poprvé mám šílenej strach, co bude a nebude, a mám posledních sedm dnů, kdy se můžu válet, bavit se s rodinou a kamarády, než budu řešit vštší problémy, než že ségře někdo snědl polívku nebo že mi synovec zase poblinkal vlasy.

Mám strach, že:

  1. Si nenajdu práci.
  2. Že moje angličtina je fakt špatná.
  3. Že přijdu o psa.
  4. Že to nezvládnu a nechám veškerou odpovědnost na svém příteli.
  5. Že tu nechám maminku napospas dvěma šíleným sestrám, který ji nebudou volat a nebudou se o ni starat.
  6. Že se všechno posere.
A pak si vzpomenu, že já zvládnu vždycky všechno a že jsem až na pár výjimek hroznej klikař.

Letos si koupíme rachejtle a odpálíme ohňostroj na sbohem našim starým já, i když je to dost sentimentální, tak nějak to oba potřebujeme.
Líbí se mi, jak si s námi život hraje a jak nás vždycky zavane někam, kam jsme nikdy netušili, že dolétnem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama