Květen 2018

Střípky

9. května 2018 v 20:50 | Bonneris
Je to zvláštní, jak se člověk dívá s odstupem času na některé věci úplně jinak. Taky se vám někdy stává, že si najednou uvědomíte věci, které jsou nad slunce jasnější, ale až pozdě? A je to pak jak blesk z čistýho nebe a člověk si v duchu dá buďto pořádnou facku, anebo alespoň facepalm...

S kamarádkou jsme takhle byly na trhu, cestou jsme si koupily do plastovýho kelímku pivo a prostě si jen tak povídaly, až jsme nakonec došly na nám oběma zakázané téma: totiž dva chlapí, který nás v minulosti tak trochu - HODNĚ - učarovali (naštěstí máme odlišný vkus :)

A tak jsme lepily ty střípečky dohromady a přitom jsme si uvědomily, že v našem případě už to nemůžeme svést na dočasné pomatení smyslů: to totiž jde udělat když se zblázníte do nějakýho kluka a vydrží to pár dní, týdnů. Klidně i měsíců. Ale jak jsme tak přemýšely, došlo nám, že to už nejsou ani ty měsíce, nýbrž roky. Jsou to roky, co jsme šťastně zadané a roky, co chceme ještě trochu víc. Jsou to čyři roky, co jsme se snad obě najednou zabouchly do svých kámošů - taky letitě zadaných - a oni do nás. Co v takovou chvíli lidi vlastně dělají? Jak se to vlastně může stát, že někoho milujete celym srdcem, ale někde tam vzadu v hlavě přemýšlíte ještě nad někym jiným? A je to špatný, protože jsme emocionálně nevěrný mrchy? Nebo je to dobře, protože si to alespoň dokážeme připustit a navíc máme tak velký srdce, že se tam vejde víc lidí naráz? A nebo je to jedno, protože s tím stejně nejsme ani jedna schopný nic udělat?

No vážně, proč se ve škole raději místo chemických rovnic, který většina z nás v životě nikdy nepoužila, neučí to, jak rozluštit, co člověk vlastně chce?