Střípky

9. května 2018 v 20:50 | Bonneris
Je to zvláštní, jak se člověk dívá s odstupem času na některé věci úplně jinak. Taky se vám někdy stává, že si najednou uvědomíte věci, které jsou nad slunce jasnější, ale až pozdě? A je to pak jak blesk z čistýho nebe a člověk si v duchu dá buďto pořádnou facku, anebo alespoň facepalm...

S kamarádkou jsme takhle byly na trhu, cestou jsme si koupily do plastovýho kelímku pivo a prostě si jen tak povídaly, až jsme nakonec došly na nám oběma zakázané téma: totiž dva chlapí, který nás v minulosti tak trochu - HODNĚ - učarovali (naštěstí máme odlišný vkus :)

A tak jsme lepily ty střípečky dohromady a přitom jsme si uvědomily, že v našem případě už to nemůžeme svést na dočasné pomatení smyslů: to totiž jde udělat když se zblázníte do nějakýho kluka a vydrží to pár dní, týdnů. Klidně i měsíců. Ale jak jsme tak přemýšely, došlo nám, že to už nejsou ani ty měsíce, nýbrž roky. Jsou to roky, co jsme šťastně zadané a roky, co chceme ještě trochu víc. Jsou to čyři roky, co jsme se snad obě najednou zabouchly do svých kámošů - taky letitě zadaných - a oni do nás. Co v takovou chvíli lidi vlastně dělají? Jak se to vlastně může stát, že někoho milujete celym srdcem, ale někde tam vzadu v hlavě přemýšlíte ještě nad někym jiným? A je to špatný, protože jsme emocionálně nevěrný mrchy? Nebo je to dobře, protože si to alespoň dokážeme připustit a navíc máme tak velký srdce, že se tam vejde víc lidí naráz? A nebo je to jedno, protože s tím stejně nejsme ani jedna schopný nic udělat?

No vážně, proč se ve škole raději místo chemických rovnic, který většina z nás v životě nikdy nepoužila, neučí to, jak rozluštit, co člověk vlastně chce?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama